The Call

Průměrná podívaná postavená na Halle Berry, tak nějak bych asi nazval tenhle film. Trailer sliboval nečekané zvraty, nekonečné napětí (ostatně tak jako všechny upoutávky). Jaký je však The Call ve finále? Nemůžu říct zklamání, to bych použil hodně silné slovo, spíše rozčarování, ano rozčarování to je to správné a výstižné označení. Přesto bych se nesnížil na úroveň náctiletých hodnotících na tuzemském ČSFD a film hned tak zdaleka neodsuzoval. Včera jsem psal, že bych se chtěl podívat na to, jak film působí na člověka, co bychom v tom mohli najít. Casey, postava, která je unesená a musí čelit nástrahám "násilníka" je na začátku vyobrazována jako typicky (aspoň z pohledu tvůrce) dospívající dívka, která si neustále stěžuje (s hromadou tašek zavěšených na ruce) na svého přítele a matku, která má o ni strach. Ač toto klišé, že dámy neustále nakupují a nemají nic jiného na práci bylo použito (a bude) už nesčetněkrát, přesto jsme si na něj tak nějak zvykli.  Na druhé straně stojí Jordan, zkušená operátorka, která má deprese a tak provází partu nových zájemců po pracovišti. Dalo by se říct, že prvních 20 minut nepřinese nic nového. Postavy Vás neosloví, spíše Vám hlavou zní "o bože, už zase". 

Pak náhled přichází zvrat a trocha toho napětí, celou testu únosu sledujeme spolu s postavou z prostředí kufru a tak se pomalu začínáme vžívat do problémů postavy. Připadalo mi, že v téhle části se pozornost strhává na řvoucí Casey v kufru auta a Jordan je odšunuta pouze na audio kolej. Člověk by čekal, že když už nic tak se aspoň zaměříme na charakteristiku vraha a jeho impulzy jednání. Omyl, pouze sledujeme jeho nervozní pohyby (a ani nevíme z čeho má strach), vždyť je to sériový vrah. Expozice je stereotypní a Vy jako divák se těšíte, až to konečně začne. Konfrontace se snaží navodit slibovanou atmosféru, chvíli se to daří a chvíli ne, je to taková jízda na horské dráze. 

Poselství bezmocnosti, na kterou (doufám si tvrdit) chtěli tvůrci apelovat přichází na přelomu konfrontace a rozuzlení, Jordan jen sedí v kanceláři a bezmocně sleduje neúspěch její práce. Mám pocit, že přes horlivé snažení jak vytvořit "kvalitní únos" se zapomnělo na to jak vytvořit "kvalitní postavu". Možná smrt Casey na mě nezanechává sebemenší stopu. Na začátku rozuzlení přichází ještě pokus o to, jak se seznámit s postavou vraha. 

Konec je celkem zajímavou napodobeninou Mlčení jehňátek, u toho mě napadá jedno rčení "Nikdy se nechlub od koho jsi odkoukal svůj nejlepší záběr do filmu, je stejně tak špatný, že to nikdo nepozná". To však není případ The Call. Konec totiž konečně přináší slibované napětí a nakonec i to morální ponaučení. 

Jak by se tedy dal film zhodnotit? No přece nijak, film je subjektivním díle vytvářeným pro širokospektré publikum, které chce stále víc a víc. Tísňová linka se snaží poukázat na trochu jinou stránku zločinnosti. Pokouší se vytvořit jakýsi pocit nemohoucnosti nebo zbytečnosti, že ať se člověk snaží sebevíc, vždy nakonec prohraje a nezbývá mu nic jiného, než se s tím smířit. Jak bychom měli The Call pochopit, na to neexistuje nějaký návod nebo příručka. Určitě to není přelomový a vizionářský film, ale také to není brak, který by měl zmizet na propadlišti filmových dějin. Děj můžeme chápat jako katarzi na nevoli Casey vůči autoritě, na následnou akci a reakci. Na druhou šanci Jordan se vrátit zpátky do života. Jako upozornění občasné bezmocnosti pracovníků tísňových linek. Dokonce se můžeme otočit na stranu vraha a chápat ho jako útěk od reality, od všednosti a problémů, který řeší trochu radikálním způsobem. Žena opět zvítězila nad mužem, feministky mají svátek, další teorie, kterých jsou stovky, jak vidět tenhle děj ač obyčejný tak skýtá neobyčejné. 

Moje vlastní hodnocení: 70%