Líbánky

Ze všech recenzentských koutů, magazínu, časopisů a novin se ozývají výroky jako, že Líbánky jsou završením jakéhosi vztahového dramatu (Kawasakiho růže, Nevinnost a právě Líbánky). Já osobně bych se od tohoto názoru spíše distancoval (nevím, jestli Pan Hřebejk toto sám potvrdil nebo odkud se tento nápad vzal), ale pro mě je to hodně nešťastné srovnání trojice filmů. Líbánky jsou zatím nejhlubší sondou do manželského soužití, jaké kdy Hřebejk a Jarchovský dali dohromady, přesto to ve mně vyvolalo zklamání, které nevzniklo kvůli tomu, že by byl film špatný, spíše já sám jsem ho ve velkém očekávání přecenil. Tentokráte se nejedná o nějaké celkové zhodnocení filmu, spíše nabízím několik témat či názorů, které bychom mohli a možná, že i měli v tomto filmu hledat.

Zpočátku se Líbánky tváří jako docela pěkně natočená rodinná svatba s trochu divným hostem, který filozofuje o vlastní podstatě a smyslu manželství. Všechno však míří k odtajnění „strašně“ zapomenuté minulosti, kterou tu nebudu prozrazovat, spíše bych chtěl vidět film v současném sociálním kontextu. Vedlejší postava (ten otravný filozof) je homosexuál, což je v pořádku. Spíše by mě zajímalo, jestli české (poněkud staromódní a otrávené) publikum příjme postavu gaye, který ze začátku sice vypadá jako nějaký rušivý element nádherného svatebního dne a taky je. Ovšem ke konci se stává vlastně hnací silou filmu a posléze si troufám tvrdit, že je na chvíli i hlavní postavou. Homosexuál tady není zobrazený jako „nemocný“ člověk, kterému je potřeba pomoci, ale jako prudce inteligentní člověk, který má city a také cíl. Jen mě bude zajímat, až film za čtrnáct dní vejde plně do kin, jak bude reagovat takzvané čecháčkovství v místních promítacích sálech.

O čem však film vypovídá? Docela zajímavě se zamýšlí nad významem manželství, doslova ho označuje jako jakousi obludu, do které vrůstá žena a muž a tak vzniká daná imitace obou dvou kdysi jednotlivých identit. Pokládá otázku toho, jestli se snoubenci před svatbou znají dokonale na to, aby mohli fungovat jako pár, ale zároveň se nenechat ovlivnit jeden druhým a držet si svoji vlastní identitu. Toto je, ale vedlejší rovina, která mi přišla docela dost zajímavá. Hlavním směrem narace je dětská šikana, postupné následky a celková socializace postižených osob. Všichni moc dobře víme, že šikana v jakékoliv podobě je špatná a musí se proti ní bojovat, nikdo však neřekl jak, nebo nepřišel s převrtaným návrhem proti tomuto zrůdnému fenoménu. Je až neskutečné, jak tuzemská kinematografie opomíná tento typ utrpení a není to jen ta naše Česká, ale i celkový světový film tohle téma jaksi tabuizoval. Od „Zkažené mládeže“ od Ilmara Raaga, který se stal kultovním (z roku 2007) nevznikl žádný podobný film. Líbánky by tedy měly být oceněny aspoň za to, že otevírají možnost k diskuzi nejen k problému šikany, ale také k otázce socializace homosexuálů. 

Posledním takový více závažným tématem je uvědomění si své viny. Toho, že ať člověk ve své minulosti páchá cokoliv, vždy se mu to nějakým způsobem zobrazí do jeho života, to zažívá i hlavní postava na konci filmu. Abych to nějak shrnul tak herectví všech zúčastněných je nadmíru vynikající a každý svoji postavu uchopil jedinečným způsobem. Samotná konstrukce filmu je typická pro Hřebejka a i vyznění snímku čiší danou kvalitou. Otevírá nová témata a nové myšlenky, které můžeme v naší společnosti řešit. Co však filmu chybí? Podle mě v některých pasážích přehnaně moralizuje a mnohdy počátečního protagonistu staví do role antagonisty a zase vrací zpátky. Takže nás staví do nejednoznačné situace. Divákovi už ze začátku dojde, co hlavní postava provedla a tak možná se zdá dalších čtvrtina „odhalování“ poněkud zbytečná. Stále se však kolíbáte na bárce nejistoty a s vámi i Líbánky. Film má možnost se přehoupnout na tu dobrou stranu a stát se dalším kvalitním psychologickým výtvorem, ale také může spadnout někam do daleka. Nechci tady určovat jedinečnou cestu k pochopení Líbánek, navrhl jsem několik témat, kterých je potřeba si všimnout a také toho, co film brzdí, který tak vypadá jako slepec ve tmě, který hledá cestu na jeviště. Jestli k vám najde cestu, to už musíte usoudit sami. Pro mě však při porovnání s Nevinností je toto návrat o aspoň dva stupně dolů, chyběla tomu ta atmosféra.

Moje vlastní hodnocení: 70%