Italský klíč

Sláva dávného Italského filmu už je nějakou tu dobu ta tam. Přesto (ač se to možná nezdá) není tato kinematografie, která dala světu ty nejslavnější jména, filmové postupy a geniálně neorealistické filmy, mrtvá. Italský klíč je sám o sobě naprosto obyčejným výsledkem ještě obyčejnějšího režijního postupu. Příběh o dívce, Cabelle, která nezná celý život nic, než jen ústrky, smrt, zklamání a hlavně nevěří na pohádky. Dostává klíč od neznámého domu v ještě více zapomenuté italské vesničce. Pokud bychom chtěli film brát jako metaforu, tak nám může klíč symbolizovat cestu do nového života nebo spíše odemyká dveře do minulosti a otevírá tak stará tajemství, která nejsou zas až tak nečekaná.

Co se týče děje, tak ten není vůbec složitý, i když možná by spíše seděla otázka, jestli zde vůbec nějaký děj můžeme naleznout. Tvůrci se snaží upoutat naší pozornost malebnými záběry venkova a tak v nás vyvolat pocit, že všechno je naprosto dokonalé, pravda, ono to možná chvíli funguje, necháváte se unášet pitoreskními vinicemi a starodávnými horskými vesničkami, ale nakonec si uvědomíte „moment, o čem tohle vlastně je?“ Přicházíme tedy na kloub „strašně“ překvapivému tajemství o rodině hlavní hrdinky. Což o to, hlavní pointa toho, že se Cabella snaží najít sama sebe, poznat kým doopravdy je, nám už sice leze ušima, ale dalo by se to přežít. Co však osobně nechápu a nenašel jsem v tom žádný smysl, je nádech duchařiny, který je zde použit. Postava kominíka, který vymetal komín a uvízl v něm, by spíše pasovala do Londýna za Oliverem Twistem a ne do miniaturní horské vesnice v Itálii. No dobrá vše se dá přežít i dětský duch v posteli horší je to, že tato postava se stává jednou z hlavních a pomocí ní je vyprávěn samotný příběh.

Vlastně tato postava malého chlapce sloužila (podle mě) jako prostředek pro odkrývání příběhu, ten však prokoukneme asi po půl hodině, takže kominík má smůlu. Osobně bych to rozdělil na dvě části na první, která je zmatená, předvídavá, ve které pochopíte, že hlavní postava je vám vlastně naprosto fuk, nikomu nezáleží na tom, co se s ní stane. Proč? Protože jsme se mezitím seznámily s trojicí sice trochu jednodušších, paranoidních a po sňatku prahnoucích dívkách, které se nám zalíbí víc, než Cabella. A druhá, která nám odkrývá dávno pochopené zakončení, přesto však z ničeho nic nabírá rytmus, který bohužel ruší mysterijní zjevení a nesmyslně neužitečné retrospektivy. 

Abych, ale nezapomněl na moji obvyklou otázku, co v tom můžeme najít? Pokud opravdu chcete, aby se nám film líbil tak to tak bude, pokud ne, zahodíte ho už po první třetině. Film naráží na opětovné téma hledání sama sebe, tentokráte na rozlehlých polích Itálie. Vzal bych vesnici, ve které se valná část snímku odehrává a přetvořil ho na jakýsi symbol dvou částí útěku, někdo utíká před lidmi, protože jinde byli neochotní, prolhaní a nepředvídatelní. Hledá tak útěchu v samotě a sebetrýznění. Někdo zase utíká před sebou samým a doufá, že čím dál odejde, tím bude jednodušší přijmout realitu. Italský klíč je jakousi vizuální pohádkou o tom, že život dobře dopadne. Poukazuje na pozitivní stranu společnosti, která je sice separovaná od vnějšího světa, ale právě proto si vytváří vlastní mikroklima, ve kterém přežívá, ve kterém si lidé tvoří svoje sny a s nimi i umírají. Samozřejmě nesmíme zapomenout na odvěké rčení, že láska hory přenáší, ani na to scénář nezapomněl. Film by mohl být zajímavým společenským kontrastem mezi vesnicí a městem, mohl být výborným sociálním kritikem příliš zrychlené moderní společnosti. Takto jenom stereotypně sklouzl k znovu nalezení bratra a sestry.

Moje vlastní hodnocení: 45%