Jen Bůh odpouští

Drive byl velkolepým filmem, který se z ničeho nic objevil a překvapil všechny filmové nadšence i odpůrce. Experimentoval s kontinuitou žánrů a svérázným stylem vizuálního zobrazení dodával jakýsi nový směr filmového umění. V čele s charakteristicky, trochu naivním, ale především skvělým hercem Ryanem Goslingem, to všechno tvořilo nezapomenutelně nabušený celek, který má předpoklady stát se kultovním.

O podobnou stylizaci, jak vyprávění tak i obrazové formy se Nicolas W. Refn snaží i v nejnovějším počinu Jen Bůh odpouští. Dostáváme se do Bangkoku a společně sledujeme jakousi podivnou hru na mafii a korunu tomu dodává fotbalový rozhodčí se samurajským mečem. Z počátku je nám předkládána vizuální deformace podsvětí, kterou bych možná označil za pokus o zrcadlení duševního stavu protagonistovi, který se nakonec stává antagonistou a vzniká další (pro mě trochu kuriózní) situace bez hlavního tahouna. Dalo by se polemizovat, jestli Rafn byl ovlivněn Německým expresionismem a zkoušel tak nastínit psychologické rozpoložení postav. Použití pekelného zbarvení nás na začátku upoutá a malou chvíli se koupeme ve vizuální lázni toho, jak to zase vymyslel. Nadšení však opadá, když zjistíme, že to jediné čeho se nám v průběhu sledování dostane.

I přes snahu hledání filozofických odboček a skrytých významů a metafor, si stejně říkám „Co to k**** je?“ Nic nezachrání ani Goslingovo vyjevené sezení na sedačce, ani komplex jeho ambiciózní matky, která se hereckou stránkou dostává kamsi za hranice únosnosti a spíše připomíná nadrženou vdovu z nějakého nejnovějšího snímku Roberta Rosenberga. Nesmíme však ani zapomenout na Changa „aka“ karaoke zpěvák, „aka“ rozhodčí s mečem, „aka“ anděl pomsty. Tahle postava je poněkud fascinující, když vezmeme v potaz její nedůležitost pro nás samotné. Tvůrce se snaží o zajímavé vytvoření protipólů dobra a zla, ale vzniká jenom obskurní zlo, které je stále osvěcováno satanskou rudou. Její působení v ději je závratně prokouknuto, jakmile se objeví na scéně, někdo umře. Někteří mají to štěstí a zemřou celkem rychlou smrtí, jiní ne a tak musí přetrpět jehly v ušních otvorech, Andaluské vyřezávání očí a podobně. Při těchto výjevech mi naskakuje otázka, zdali je násilí, které režisér používá opravdu jen pouhou specifickou cestou, jak předvést morální úpadek postav nebo je to jenom jeho čistá fascinace expresivním násilím.

Drive nebyl řešen z pohledu otázek násilí, morálky, lidskosti či normálnosti, ale byl označován jako přelomový snímek. U Jen Bůh odpouští se nám však naskýtá otázka jestli je Refn opravdu tak fascinován násilím. Možná by stálo o zamyšlení se nad celkovou rolí násilí ve filmu (byl tomu věnován jeden z dílů Cinepuru). Já bych spíše řešil jeho občasnou samoúčelnost, která mi hlavně v tomto díle přišla zřejmá. Někdy dokonce dost povrchní a možná měla fungovat jenom jako prostředek pro šokování diváka, možná i jeho zděšení a výsledné znechucení. Je dost možné, že celkový film je jenom formou provokace a satiry na naše chování a režisér odkrývá zvrácené stránky lidské duše, která je ve své podstatě násilnickou. Možná, že je to všechno pravda, ale zatím se neobjevil bližší specifický úkaz, který by to dokázal. V závěru tedy pro mě Jen Bůh odpouští zůstává slabým odvarem Drive, se špatnými charakteristickými rysy a bezúčelně použitými záběry, které působí nudně, zdlouhavě a diváka spíše iritují. 

Moje vlastní hodnocení: 45%