Kick-Ass 2

První díl byla naprostá magořina, šílenost a do jisté míry i značně urážející kontroverzní slátanina. Na druhou stranu to byla po několika letech nejzajímavější parodizující práce, která na půdě Hollywoodu vznikla. Kick-Ass jak název napovídá, dával na prdel všem blockbusterovým megahitům, všem Spidermanům, Hulkům, Iron Manům apod. Avšak nutno poznamenat, že humor, který vznikal v prvním díle, byl „ujetý“, ale hlavně z něho byla cítit spontánnost a nikdo necítil zápach umělosti, což se o druhém dílu říct nedá. Příběh bych definoval, tak, že když se překročí jistá míra „debility“, tak ta předváděná debilita začíná být vtipná. Myslím si, že právě na tohle vsadil Kick-Ass ve svém počátečním plánu. Film kombinoval veškeré nejšílenější postavy, které si kdo dokáže představit. Hlavní zbraní tohohle „výtvoru“ byl to, že předváděné scény a myšlenky byly tak nepravděpodobné, že by jim v reálu ani nikdo nevěřil. Film je však snovým médiem, kde je dovoleno všechno, tak proč ne právě tohle.

Abych se ale přenesl k hlavnímu bodu a tj. druhý díl. Opět jak to tak bývá tak trailer byl neskutečně nadupaný a sliboval daleko rozsáhlejší zábavu. Výsledek je však značně mizivý, vtipů je jako šafránu, ale bizarních situací přibývá. V prvním díle jsme byli pod záplavou vtipů, člověk se bavil a zbytek nevnímal. Tady se nebavíte a s pomalou reflexí vnímáte materiál, který je promítán. Zaměřil bych se na násilí, které je zobrazováno, jelikož internetem proběhlo několik článků, které odsuzovaly či naopak vychvalovaly násilnou stránku filmu. Přišlo mi, že oproti prvnímu filmu přechází efektní souboje do pozadí a na venek spíše vychází hloupé moralismy a zamyšlené pohledy „kdo vlastně jsem“ to by bylo v pořádku, ale to sedí do filmů od Nolana nebo Polanskiho. To, ale neznamená, že je násilí opomenuto, možná je ho méně, ale za to do detailu propracované.

Když nad tím tak přemýšlím a snažím se najít nějaký stálejší smysl nebo směr, tak nic nenacházím. Bohužel a pro filmovou historii možná bohudík, že Kick-Ass je v podstatě jenom nablýskaným pozlátkem pro obrovské multiplexy a producenti si zase mohou koupit nový dům vedle Bruce Willise. V tomto důsledku si myslím, že filmy jako Kick-Ass a jemu podobné „stroje na výrobu peněz“ se jen těžko zapíšou do souhrnů světové kinematografie. Otázkou však zůstává, jakým směrem se vydává Hollywood, který mimochodem tvoří jen malou procentní část při celkové roční světové distribuci, pokud se podíváme hlouběji do historie tak největší sláva kalifornských studií je ta tam. Ve 30., 40., a 50. letech, kdy se ročně produkovaly stovky filmů a jejich tvorba spíše připomínala továrnu, se našli i takové skvosty, ze kterých se do dnes učíme. Orson Welles, A. Hitchcock a další, vzniká film-noir v dnešní době docela dost oceňovaný žánr. Chci tím říct, že vznikali i braky a spousty podprůměrných filmů jako dnes. Můžeme, ale říci, že v poslední době vznikly přelomové filmy, které ovlivní teoretické myšlení a tvorbu stovek režisérů? Avatar, Batmanovská trilogie, Juno (poslední jmenovaný je výtvorem nezávislé produkce). Vznikají dobré filmy, ale možná se až moc opakují, viz švédská trilogie Muži, kteří nenávidí ženy a další dva díly, Hollywood po necelém roce vydává remake.

Nechci, aby to vyznělo jako útok proti praktikování produkce v USA. Spíše mě fascinuje otázka, jestli bude Kick-Ass 2 za 50. let v nějaké teoretické knize či historickém soupisu citován tolikrát jako je Občan Kane dnes. 

Jen Bůh odpouští

Drive byl velkolepým filmem, který se z ničeho nic objevil a překvapil všechny filmové nadšence i odpůrce. Experimentoval s kontinuitou žánrů a svérázným stylem vizuálního zobrazení dodával jakýsi nový směr filmového umění. V čele s charakteristicky, trochu naivním, ale především skvělým hercem Ryanem Goslingem, to všechno tvořilo nezapomenutelně nabušený celek, který má předpoklady stát se kultovním.

O podobnou stylizaci, jak vyprávění tak i obrazové formy se Nicolas W. Refn snaží i v nejnovějším počinu Jen Bůh odpouští. Dostáváme se do Bangkoku a společně sledujeme jakousi podivnou hru na mafii a korunu tomu dodává fotbalový rozhodčí se samurajským mečem. Z počátku je nám předkládána vizuální deformace podsvětí, kterou bych možná označil za pokus o zrcadlení duševního stavu protagonistovi, který se nakonec stává antagonistou a vzniká další (pro mě trochu kuriózní) situace bez hlavního tahouna. Dalo by se polemizovat, jestli Rafn byl ovlivněn Německým expresionismem a zkoušel tak nastínit psychologické rozpoložení postav. Použití pekelného zbarvení nás na začátku upoutá a malou chvíli se koupeme ve vizuální lázni toho, jak to zase vymyslel. Nadšení však opadá, když zjistíme, že to jediné čeho se nám v průběhu sledování dostane.

I přes snahu hledání filozofických odboček a skrytých významů a metafor, si stejně říkám „Co to k**** je?“ Nic nezachrání ani Goslingovo vyjevené sezení na sedačce, ani komplex jeho ambiciózní matky, která se hereckou stránkou dostává kamsi za hranice únosnosti a spíše připomíná nadrženou vdovu z nějakého nejnovějšího snímku Roberta Rosenberga. Nesmíme však ani zapomenout na Changa „aka“ karaoke zpěvák, „aka“ rozhodčí s mečem, „aka“ anděl pomsty. Tahle postava je poněkud fascinující, když vezmeme v potaz její nedůležitost pro nás samotné. Tvůrce se snaží o zajímavé vytvoření protipólů dobra a zla, ale vzniká jenom obskurní zlo, které je stále osvěcováno satanskou rudou. Její působení v ději je závratně prokouknuto, jakmile se objeví na scéně, někdo umře. Někteří mají to štěstí a zemřou celkem rychlou smrtí, jiní ne a tak musí přetrpět jehly v ušních otvorech, Andaluské vyřezávání očí a podobně. Při těchto výjevech mi naskakuje otázka, zdali je násilí, které režisér používá opravdu jen pouhou specifickou cestou, jak předvést morální úpadek postav nebo je to jenom jeho čistá fascinace expresivním násilím.

Drive nebyl řešen z pohledu otázek násilí, morálky, lidskosti či normálnosti, ale byl označován jako přelomový snímek. U Jen Bůh odpouští se nám však naskýtá otázka jestli je Refn opravdu tak fascinován násilím. Možná by stálo o zamyšlení se nad celkovou rolí násilí ve filmu (byl tomu věnován jeden z dílů Cinepuru). Já bych spíše řešil jeho občasnou samoúčelnost, která mi hlavně v tomto díle přišla zřejmá. Někdy dokonce dost povrchní a možná měla fungovat jenom jako prostředek pro šokování diváka, možná i jeho zděšení a výsledné znechucení. Je dost možné, že celkový film je jenom formou provokace a satiry na naše chování a režisér odkrývá zvrácené stránky lidské duše, která je ve své podstatě násilnickou. Možná, že je to všechno pravda, ale zatím se neobjevil bližší specifický úkaz, který by to dokázal. V závěru tedy pro mě Jen Bůh odpouští zůstává slabým odvarem Drive, se špatnými charakteristickými rysy a bezúčelně použitými záběry, které působí nudně, zdlouhavě a diváka spíše iritují. 

Moje vlastní hodnocení: 45%