Lovelace - pravdivá zpověď královny porna

Už od prvních scén nám je jasné, že se nebude jednat o nějaký suprově převratný životopisný snímek typu The Doors. Lovelace vypráví příběh o královně porna, ano tohle všechno už dávno víme. Bohužel je to zároveň i to maximum, které se dozvíme. Nečekejte žádnou hlubokou sondu do pokřivené duše ženy, která je přinucená stát se nedobrovolní pornohvězdou. Možná kdyby se zpracovávaná látka vydala tímto směrem, mohli jsme být svědky celkem zajímavého psychologického dramatu s životopisnými prvky.

Za omšelým vizuálním kabátem se skrývá nekontrolovatelná kritika křesťanství. Symbolické náznaky můžeme vídat hlavně v první části filmu. Nevím, jestli to byl záměr tvůrců, ale určitá kritika náboženství tady má své místo. Hledáčku neuhne ani americká měšťanská společnost 70. let. Za rouškou filmu, která se tváří jako popis života jedné hvězdy, můžeme spíše nalézt nespokojenost s tzv. zlatými sedmdesátými, což může být celkem paradoxní jev. Pokud vezmeme v úvahu fakt, že tato doba je považována za celkem stálé ekonomické stádium, nebýt počáteční ropné krize a přetrvávajícímu komplexu Vietnamské války, dalo by se z historického hlediska říci, že to byly „celkem klidné časy“. Přesto právě v této době začínají vzkvétat veškerá odvětví lidské činnosti, která se vymaňují tehdejším „normálům“. Marihuana zažívá obrovský „boom“, vznikají první hudební festivaly a společnost se přece jen trochu začíná vzpamatovávat z první půlky 20. století. Myslím si, že veškeré tyto historicko-sociální kontexty a paralely by mohly trochu více objasnit chápání samotných postav snímku Lovelace. Je nám předkládána formule toho, že rodiče nebo respektive „ti starší“ nemohou porozumět problémům mladším, nekonečný generační boj, u některých tak tomu doopravdy je.

Co však považuji za zajímavé nebo pro mě celkem překvapující je jev, že film je sám o sobě takovou masivní porno kampaní. Dalo by se vzít v potaz, že pornoprůmysl sám sebe ospravedlňuje a dává vinu manželi, v našem případě Chuckovi. V tuhle chvíli samotné „porno“ je odvlečeno do zákulisí a představuje se nám násilnická fraška, která se snaží upoutat pozornost feministických klubů a organizací pro práva žen. Když se ponoříme ještě hlouběji do chápání motivací, celkem vzato reálných postav dostáváme se do dalšího kritického středu, kde je předkládáno manželství jako nějaká sebe tyranizující povinnost ženy být poslušnou služkou muže. V tuhle chvíli mi na mysl přichází otázka toho, jestli je to pouhou představou (možná i přáním) tvůrců, aby takto bylo zařízeno soužití dvou svobodných osob, nebo to je drsná historická realita, která je díky Bohu za námi.

Jak vidno tak se nám naskýtají mnohá témata k promyšlení a případnému ztvárnění do filmové podoby, bohužel pokud tedy vezmeme snímek Lovelace a porovnáme ho s těmi okruhy, které jsem rozepsal výše, tak se nám dostává jen slabého odvaru. Začátek je silně protikřesťanský a zabíhá do sociální kritiky s menšími ukázkami tehdejšího stylu života, což mi vůbec nevadí a troufal bych si říci, že by to mohla být i jedna z cest jak vyprávět tenhle příběh. Jak však víme, v druhé polovině se dostáváme do spirál domácího násilí, hromadného znásilňování, trochu perverzních obrázků nafukovacích panen. Mezi tím se tak nějak zvláštně vznáší filmová Linda Lovelace, která je ve filmu hezčí, než doopravdy. Nakonec vyjde najevo, že vlastně za nic nemohla a že na vině je její matka, bývalý manžel, ale ona je andílek. Postava Chucka se doma sjíždí koksem a jako hodná babička Mary hledá svoji ženu. Film je směšnou karikaturou životopisu a spíše vsází na notoricky známé jméno Linda Lovelace, do kin tak možná však přiláká zaryté fanoušky obscénního porna či v dnešní době stárnoucí seniory, kteří ve svých 18-ti viděli Hluboké hrdlo. Film nepoužívá žádné vyprávěcí roviny, nemá žádné ohraničení ani se nedrží omezující reality, která je v tomto žánru rozhodující. 

Ty špatné scény jsou vyplňovány těmi ještě horšími. Linda by v nás spíše měla vzbuzovat soucit a lidskost toho, že zvládla tu „těžkou“ cestu životem. Spíše v nás zůstává zahořklost a pocit sebemrskačství. Přesto se nám dostane obdivu, kdy na konci postava otce pronáší větu „You made it“ – dík, ale musím říct, že to byla fuška. Inu když nic jiného tak je to celkem slušná béčková reklama na 40 let starý pornofilm.  

Moje vlastní hodnocení: 40%

Spring Breakers

Pokud rádi sledujete holky v Bikinách a se samopalem v ruce není nic lepšího, než si pustit tohle "zajímavé" dílo. Pokud, ale očekáváte, že si tímhle zpříjemníte večer s babičkou, tak to asi nebude ta nešťastnější volba. Už dlouho jsem chtěl zajet na Floridu, postřílet tam pár lidí a při tom se na to všechno dívat v naprosto nesmyslně přepáleném filtru. Zní to jako jeden z mnoha filmových omylů letošního půl roku (nic však nepředčí Movie 43), ona to tak je taková slátanina smysl nedávajících obrazů, polonahých dívek se zbraněmi a k tomu všemu Franco, který asi během 2 minut zopakuje větu „Look at my shits“ 12x. Takže proč bychom měli film vidět? Nejedná se o tradiční kasový trhák, ani žádnou mladistvou crazy komedii na styl Prci, prci, prcičky. Vlastě Spring Breakers se vyhýbají všem žánrovým zařazením (ten, kdo se o to snaží je ignorantský barbar), jedná se o artový kousek, který můžete zvládnout jen za pomoci tak dvou až tří gramů koksu.

Řekl jsem si, že vás nebudu ani seznamovat s dějem, on obsah uvedený u filmu je spíše jen takovým produkčním žvástem, taková poslední snaha přilákat aspoň někoho do kina. Sledujeme čtveřici mladých dívek, které chtějí na prázdniny vypadnout z města, ale nemají „cash“ tudíž vykradou nějaký fast-food. Celou loupež však sledujeme s pozice řidičky, díváme se tedy tak trochu odtažitěji na účastnice loupeže a pomalu si začínáme vytvářet hranice mezi jednotlivými postavami. Absurdní děj, který víc a víc přidává na naprosto nepravděpodobných okolnostech, se stále stejně chová, jako by vše bylo v pořádku. Bezkonkurenčně podporuje násilí a ukazuje zkaženost a s lehkostí nám předkládá obraz tvrdé reality. AntiUSA aktivisti by mohli namítat, že to je prostě „Amerika“ ne to je svět! Bez jakéhokoliv soucitu kope do stanovených pravidel vyprávění (postavy nemají cíl, nemají překážku, nemají sen) Tvůrce se snaží přiblížit a znázornit myšlení mladého člověka, který nemá žádné zkušenosti. Přece jenom hrdiny jsou dívky, které studují vysokou (teda aspoň si to myslím). Na začátku jsem mluvil o nesmyslně barevných filtrech, které jsou použity snad po 90% filmového času. Proč? Barevnost nám dává představu, jak film vidí postavy, ony nevidí svět jako špatné místo, naopak vnímají svoje okolí jako velké množství příležitostí, jak se bavit a když k tomu pozabíjíme pár lidí, tak proč ne? Postupně všechny dívky odjíždějí z Floridy, zde už filtru není použito, vysvětluji si to jako „probuzení“ postav pochopí, jak svět vypadá, co se v něm děje a jak běží. Nyní už není barevný a plný ideálů, ale šedý, chladný, přesně jako okna autobusu, kterým ony odjíždějí.

Utíkáme od vlastního světa pryč, vybíráme si jiná místa a chceme poznávat nové lidi, chceme zkoušet nové věci. Chceme se bavit, chceme pít, brát drogy, mít sex a proč? Ze začátku je všechno fajn všechno se zdá zalité barvami, přesně jako realita našich hrdinek, postupem času nabírají věci jiný spád. Vše se začíná měnit a my přicházíme na to, že svět, před kterým jsme utekli, nás dohonil nebo tu byl stále a my ho jen nechtěli vidět. Opět se tedy vracíme zpátky a doufáme, že ten náš svět je lepší a bezpečnější, než ten, který jsme zažili jinde.  

Je to snímek plný absurdit a nesmyslných náhod (všemu tomu kraluje konečná „střílečka“). Diváka nechává napospas pochybám, půlka těch co film pustili, odešla, ta druhá si ho zamilovala. Jak znovu zdůrazňuji, není to výdělečný film, jen se snaží přednést vlastní pohled na společnost, uvádí dva břehy naivní představ/chladné a trpké procitnutí. Nedělám na film nějakou reklamu, vůbec ne, jen se opět snažím o nastínění další cesty k chápání filmového vyprávění. Pokud si stále myslíte, že je Spring Breakers tím pravým pro váš večer, tak se vřele bavte. Občas není špatné utéct do světa bez pravidel, šíleností a nekontrolovatelné vizuální genialitě.

Moje vlastní hodnocení: 70%