Lovelace - pravdivá zpověď královny porna

Už od prvních scén nám je jasné, že se nebude jednat o nějaký suprově převratný životopisný snímek typu The Doors. Lovelace vypráví příběh o královně porna, ano tohle všechno už dávno víme. Bohužel je to zároveň i to maximum, které se dozvíme. Nečekejte žádnou hlubokou sondu do pokřivené duše ženy, která je přinucená stát se nedobrovolní pornohvězdou. Možná kdyby se zpracovávaná látka vydala tímto směrem, mohli jsme být svědky celkem zajímavého psychologického dramatu s životopisnými prvky.

Za omšelým vizuálním kabátem se skrývá nekontrolovatelná kritika křesťanství. Symbolické náznaky můžeme vídat hlavně v první části filmu. Nevím, jestli to byl záměr tvůrců, ale určitá kritika náboženství tady má své místo. Hledáčku neuhne ani americká měšťanská společnost 70. let. Za rouškou filmu, která se tváří jako popis života jedné hvězdy, můžeme spíše nalézt nespokojenost s tzv. zlatými sedmdesátými, což může být celkem paradoxní jev. Pokud vezmeme v úvahu fakt, že tato doba je považována za celkem stálé ekonomické stádium, nebýt počáteční ropné krize a přetrvávajícímu komplexu Vietnamské války, dalo by se z historického hlediska říci, že to byly „celkem klidné časy“. Přesto právě v této době začínají vzkvétat veškerá odvětví lidské činnosti, která se vymaňují tehdejším „normálům“. Marihuana zažívá obrovský „boom“, vznikají první hudební festivaly a společnost se přece jen trochu začíná vzpamatovávat z první půlky 20. století. Myslím si, že veškeré tyto historicko-sociální kontexty a paralely by mohly trochu více objasnit chápání samotných postav snímku Lovelace. Je nám předkládána formule toho, že rodiče nebo respektive „ti starší“ nemohou porozumět problémům mladším, nekonečný generační boj, u některých tak tomu doopravdy je.

Co však považuji za zajímavé nebo pro mě celkem překvapující je jev, že film je sám o sobě takovou masivní porno kampaní. Dalo by se vzít v potaz, že pornoprůmysl sám sebe ospravedlňuje a dává vinu manželi, v našem případě Chuckovi. V tuhle chvíli samotné „porno“ je odvlečeno do zákulisí a představuje se nám násilnická fraška, která se snaží upoutat pozornost feministických klubů a organizací pro práva žen. Když se ponoříme ještě hlouběji do chápání motivací, celkem vzato reálných postav dostáváme se do dalšího kritického středu, kde je předkládáno manželství jako nějaká sebe tyranizující povinnost ženy být poslušnou služkou muže. V tuhle chvíli mi na mysl přichází otázka toho, jestli je to pouhou představou (možná i přáním) tvůrců, aby takto bylo zařízeno soužití dvou svobodných osob, nebo to je drsná historická realita, která je díky Bohu za námi.

Jak vidno tak se nám naskýtají mnohá témata k promyšlení a případnému ztvárnění do filmové podoby, bohužel pokud tedy vezmeme snímek Lovelace a porovnáme ho s těmi okruhy, které jsem rozepsal výše, tak se nám dostává jen slabého odvaru. Začátek je silně protikřesťanský a zabíhá do sociální kritiky s menšími ukázkami tehdejšího stylu života, což mi vůbec nevadí a troufal bych si říci, že by to mohla být i jedna z cest jak vyprávět tenhle příběh. Jak však víme, v druhé polovině se dostáváme do spirál domácího násilí, hromadného znásilňování, trochu perverzních obrázků nafukovacích panen. Mezi tím se tak nějak zvláštně vznáší filmová Linda Lovelace, která je ve filmu hezčí, než doopravdy. Nakonec vyjde najevo, že vlastně za nic nemohla a že na vině je její matka, bývalý manžel, ale ona je andílek. Postava Chucka se doma sjíždí koksem a jako hodná babička Mary hledá svoji ženu. Film je směšnou karikaturou životopisu a spíše vsází na notoricky známé jméno Linda Lovelace, do kin tak možná však přiláká zaryté fanoušky obscénního porna či v dnešní době stárnoucí seniory, kteří ve svých 18-ti viděli Hluboké hrdlo. Film nepoužívá žádné vyprávěcí roviny, nemá žádné ohraničení ani se nedrží omezující reality, která je v tomto žánru rozhodující. 

Ty špatné scény jsou vyplňovány těmi ještě horšími. Linda by v nás spíše měla vzbuzovat soucit a lidskost toho, že zvládla tu „těžkou“ cestu životem. Spíše v nás zůstává zahořklost a pocit sebemrskačství. Přesto se nám dostane obdivu, kdy na konci postava otce pronáší větu „You made it“ – dík, ale musím říct, že to byla fuška. Inu když nic jiného tak je to celkem slušná béčková reklama na 40 let starý pornofilm.  

Moje vlastní hodnocení: 40%

Líbánky

Ze všech recenzentských koutů, magazínu, časopisů a novin se ozývají výroky jako, že Líbánky jsou završením jakéhosi vztahového dramatu (Kawasakiho růže, Nevinnost a právě Líbánky). Já osobně bych se od tohoto názoru spíše distancoval (nevím, jestli Pan Hřebejk toto sám potvrdil nebo odkud se tento nápad vzal), ale pro mě je to hodně nešťastné srovnání trojice filmů. Líbánky jsou zatím nejhlubší sondou do manželského soužití, jaké kdy Hřebejk a Jarchovský dali dohromady, přesto to ve mně vyvolalo zklamání, které nevzniklo kvůli tomu, že by byl film špatný, spíše já sám jsem ho ve velkém očekávání přecenil. Tentokráte se nejedná o nějaké celkové zhodnocení filmu, spíše nabízím několik témat či názorů, které bychom mohli a možná, že i měli v tomto filmu hledat.

Zpočátku se Líbánky tváří jako docela pěkně natočená rodinná svatba s trochu divným hostem, který filozofuje o vlastní podstatě a smyslu manželství. Všechno však míří k odtajnění „strašně“ zapomenuté minulosti, kterou tu nebudu prozrazovat, spíše bych chtěl vidět film v současném sociálním kontextu. Vedlejší postava (ten otravný filozof) je homosexuál, což je v pořádku. Spíše by mě zajímalo, jestli české (poněkud staromódní a otrávené) publikum příjme postavu gaye, který ze začátku sice vypadá jako nějaký rušivý element nádherného svatebního dne a taky je. Ovšem ke konci se stává vlastně hnací silou filmu a posléze si troufám tvrdit, že je na chvíli i hlavní postavou. Homosexuál tady není zobrazený jako „nemocný“ člověk, kterému je potřeba pomoci, ale jako prudce inteligentní člověk, který má city a také cíl. Jen mě bude zajímat, až film za čtrnáct dní vejde plně do kin, jak bude reagovat takzvané čecháčkovství v místních promítacích sálech.

O čem však film vypovídá? Docela zajímavě se zamýšlí nad významem manželství, doslova ho označuje jako jakousi obludu, do které vrůstá žena a muž a tak vzniká daná imitace obou dvou kdysi jednotlivých identit. Pokládá otázku toho, jestli se snoubenci před svatbou znají dokonale na to, aby mohli fungovat jako pár, ale zároveň se nenechat ovlivnit jeden druhým a držet si svoji vlastní identitu. Toto je, ale vedlejší rovina, která mi přišla docela dost zajímavá. Hlavním směrem narace je dětská šikana, postupné následky a celková socializace postižených osob. Všichni moc dobře víme, že šikana v jakékoliv podobě je špatná a musí se proti ní bojovat, nikdo však neřekl jak, nebo nepřišel s převrtaným návrhem proti tomuto zrůdnému fenoménu. Je až neskutečné, jak tuzemská kinematografie opomíná tento typ utrpení a není to jen ta naše Česká, ale i celkový světový film tohle téma jaksi tabuizoval. Od „Zkažené mládeže“ od Ilmara Raaga, který se stal kultovním (z roku 2007) nevznikl žádný podobný film. Líbánky by tedy měly být oceněny aspoň za to, že otevírají možnost k diskuzi nejen k problému šikany, ale také k otázce socializace homosexuálů. 

Posledním takový více závažným tématem je uvědomění si své viny. Toho, že ať člověk ve své minulosti páchá cokoliv, vždy se mu to nějakým způsobem zobrazí do jeho života, to zažívá i hlavní postava na konci filmu. Abych to nějak shrnul tak herectví všech zúčastněných je nadmíru vynikající a každý svoji postavu uchopil jedinečným způsobem. Samotná konstrukce filmu je typická pro Hřebejka a i vyznění snímku čiší danou kvalitou. Otevírá nová témata a nové myšlenky, které můžeme v naší společnosti řešit. Co však filmu chybí? Podle mě v některých pasážích přehnaně moralizuje a mnohdy počátečního protagonistu staví do role antagonisty a zase vrací zpátky. Takže nás staví do nejednoznačné situace. Divákovi už ze začátku dojde, co hlavní postava provedla a tak možná se zdá dalších čtvrtina „odhalování“ poněkud zbytečná. Stále se však kolíbáte na bárce nejistoty a s vámi i Líbánky. Film má možnost se přehoupnout na tu dobrou stranu a stát se dalším kvalitním psychologickým výtvorem, ale také může spadnout někam do daleka. Nechci tady určovat jedinečnou cestu k pochopení Líbánek, navrhl jsem několik témat, kterých je potřeba si všimnout a také toho, co film brzdí, který tak vypadá jako slepec ve tmě, který hledá cestu na jeviště. Jestli k vám najde cestu, to už musíte usoudit sami. Pro mě však při porovnání s Nevinností je toto návrat o aspoň dva stupně dolů, chyběla tomu ta atmosféra.

Moje vlastní hodnocení: 70%