Kick-Ass 2

První díl byla naprostá magořina, šílenost a do jisté míry i značně urážející kontroverzní slátanina. Na druhou stranu to byla po několika letech nejzajímavější parodizující práce, která na půdě Hollywoodu vznikla. Kick-Ass jak název napovídá, dával na prdel všem blockbusterovým megahitům, všem Spidermanům, Hulkům, Iron Manům apod. Avšak nutno poznamenat, že humor, který vznikal v prvním díle, byl „ujetý“, ale hlavně z něho byla cítit spontánnost a nikdo necítil zápach umělosti, což se o druhém dílu říct nedá. Příběh bych definoval, tak, že když se překročí jistá míra „debility“, tak ta předváděná debilita začíná být vtipná. Myslím si, že právě na tohle vsadil Kick-Ass ve svém počátečním plánu. Film kombinoval veškeré nejšílenější postavy, které si kdo dokáže představit. Hlavní zbraní tohohle „výtvoru“ byl to, že předváděné scény a myšlenky byly tak nepravděpodobné, že by jim v reálu ani nikdo nevěřil. Film je však snovým médiem, kde je dovoleno všechno, tak proč ne právě tohle.

Abych se ale přenesl k hlavnímu bodu a tj. druhý díl. Opět jak to tak bývá tak trailer byl neskutečně nadupaný a sliboval daleko rozsáhlejší zábavu. Výsledek je však značně mizivý, vtipů je jako šafránu, ale bizarních situací přibývá. V prvním díle jsme byli pod záplavou vtipů, člověk se bavil a zbytek nevnímal. Tady se nebavíte a s pomalou reflexí vnímáte materiál, který je promítán. Zaměřil bych se na násilí, které je zobrazováno, jelikož internetem proběhlo několik článků, které odsuzovaly či naopak vychvalovaly násilnou stránku filmu. Přišlo mi, že oproti prvnímu filmu přechází efektní souboje do pozadí a na venek spíše vychází hloupé moralismy a zamyšlené pohledy „kdo vlastně jsem“ to by bylo v pořádku, ale to sedí do filmů od Nolana nebo Polanskiho. To, ale neznamená, že je násilí opomenuto, možná je ho méně, ale za to do detailu propracované.

Když nad tím tak přemýšlím a snažím se najít nějaký stálejší smysl nebo směr, tak nic nenacházím. Bohužel a pro filmovou historii možná bohudík, že Kick-Ass je v podstatě jenom nablýskaným pozlátkem pro obrovské multiplexy a producenti si zase mohou koupit nový dům vedle Bruce Willise. V tomto důsledku si myslím, že filmy jako Kick-Ass a jemu podobné „stroje na výrobu peněz“ se jen těžko zapíšou do souhrnů světové kinematografie. Otázkou však zůstává, jakým směrem se vydává Hollywood, který mimochodem tvoří jen malou procentní část při celkové roční světové distribuci, pokud se podíváme hlouběji do historie tak největší sláva kalifornských studií je ta tam. Ve 30., 40., a 50. letech, kdy se ročně produkovaly stovky filmů a jejich tvorba spíše připomínala továrnu, se našli i takové skvosty, ze kterých se do dnes učíme. Orson Welles, A. Hitchcock a další, vzniká film-noir v dnešní době docela dost oceňovaný žánr. Chci tím říct, že vznikali i braky a spousty podprůměrných filmů jako dnes. Můžeme, ale říci, že v poslední době vznikly přelomové filmy, které ovlivní teoretické myšlení a tvorbu stovek režisérů? Avatar, Batmanovská trilogie, Juno (poslední jmenovaný je výtvorem nezávislé produkce). Vznikají dobré filmy, ale možná se až moc opakují, viz švédská trilogie Muži, kteří nenávidí ženy a další dva díly, Hollywood po necelém roce vydává remake.

Nechci, aby to vyznělo jako útok proti praktikování produkce v USA. Spíše mě fascinuje otázka, jestli bude Kick-Ass 2 za 50. let v nějaké teoretické knize či historickém soupisu citován tolikrát jako je Občan Kane dnes. 

Podfukáři

Film měl obrovskou mediální kampaň, přes rádio, televizi až po různé tiskoviny. Má geniální obsazení, je postaven na neokoukaném tématu a režisér je celkem slušný průměr. Vypadalo to na kasovní blockbuster  a celkově kladně přijatý film. Co se však nestalo? Reakce trochu zamrzly, kritické publikum se pořádně nevyslovilo a film jaksi „prošuměl“ našimi kiny, aniž by zvedl aspoň nepatrnou vlnu diskuze, a když už nic tak aspoň znechucení (negativní reklama taky reklama).

Tohle nebude článek o tom, jaké téma film představuje nebo jaké naopak schovává mezi řádky (samozřejmě, že na to taky dojde), ale spíše se zaměřím na a to čím je pro mě, osobně zajímavým a proč si myslím, že zůstal tak trochu „nedoceněný“. Málem bych zapomněl pozdravit některé „odborníky“ kluky ČSFD, přeju krásný den kluci.

Takže se setkáváme se zajímavou partičkou kouzelníků, aby feministky neměly řeči, tak jedna z postav je i žena. Trailer odkazuje na nabušený trik, kdy se téhle partě podaří během jednoho představení v Las Vegas, vykradnout banku. Kdekdo by si myslel, že se to teď rozjede směrem, který zavání kriminální honičkou a že „mágové“ budou unikat pomocí Houdiniho slavných únikových čísel a na konci bude „hrozně“ moralizující pointa. Omyl.  Now you see me naopak nabízí poněkud neojedinělou stavbu celovečerního filmu. Všichni jsme zvyklí na tradiční systém „seznámení s postavami – první problém – jeho řešení  - zvrat (vyřešení/nevyřešení) – závěrečná katarze“. Podfukáři však vytváří stavbu plnou (někdy i dost nečekaných) zvratů a překvapení.  Zajisté touto „novotou“ je do jisté míry příjemným překvapením mezi filmy plnými stereotypních vyprávěcích postupů.

Když se zaměříme na témata, která nám jsou nabízena, zaměřil bych se na samotné hlavní téma na kterém stojí snímek. Obor kouzelnictví nebo triků je podle mého dost přehlížený, pokud nebereme ty největší filmy jako Dokonalý trik nebo český seriál Cirkus Humberto. Filmů, které se točí v oblasti magie je ve srovnání s akčními „béčkovými“ filmy poskromnu. Pro mě určitě další plusový bod za toto zvolené téma, avšak pokud půjdeme hloub, nacházíme cosi, co je známé každému tvůrčímu člověku a to je, nedoceněnost nebo spíše lépe řečeno pocit méněcennosti. Čtveřice hlavních protagonistů jsou geniálními mistry klamu, avšak pohybují se pouze ve své „čtvrti“, podle mého je to jeden z hlavních motivů, které vedou k danému jednání či činům.  Neobejdeme se ani bez „Robina Hooda“ aneb chamtivým a bohatým bral a chudým divákům dal. Motiv padajících dolarů se tady objevuje hned několikrát. Moje otázka zní, je to nějaký symbol? Je to náznak nebo návod, rada, popud k nějakému specifickému jednání. Říkají nám tvůrci, jak si představují společnost, aby měl každý tak akorát a nevznikaly tak rozdíly na bohaté a chudé, které jsou i v 21. století značné? Těch nápadů a symbolů je tady strašně moc a vyjmenovat je by vydalo na daleko delší článek, než jste zvyklí, takže ještě zmíním poslední.

Pomsta, touha po spravedlnosti, tohle známe z filmů s B. Willisem, Stathemem a dalšími hvězdami, jenže v těchto filmech se protagonista prostřílí nebo prokope až na vrchol, kde na něj čeká sladká odměna v podobně hlavního „bosse“. Avšak u Podfukářů je vypracovaný brilantně konstrukční plán k tomu jak dokonale zmást diváka. Teď se dostávám k tomu, co je pro mě nejúchvatnější, pokud film rozebereme na jednotlivé zlomové body podle toho jak film vnímáme když ho vidíme, tak by to vypadalo asi takhle „seznámení s hlavními postavami – brutální trik – brutální trik – příprava triku – ještě brutálnější trik – jen sedíte a nechápete jak to udělali“ a když to shrnu jak film vnímáte po dokoukání filmu „jen sedíte a nechápete, jak to udělali“.

Proč vlastně film nedosáhl takových úspěchů, jaké mu byly předpokládány? Těžká otázka a každá odpověď na ni bude těžce subjektivní. Film důrazně apeluje na divákovu pozornost a smysly. Neustále s ním drží tenké spojení. Film, který má potenciál být komerčním, tak jako většina Hollywoodských velkofilmů, tak spíše sklouzává do artového filmu a už během promítání si vytváří vlastní komunitu a přízeň. Moje odpověď na výše zmíněnou otázku tedy, taková, že si myslím, překvapil tím, že není jednosměrný, že není plný venkovského humoru a ani nijak nedisponuje hromadou mrtvol či rozbitých aut. Podle mého pohledu tedy trochu intelektuální film z obrovskou dávkou zábavy, ale zábavy takové, u které musíte přemýšlet a to se valnému počtu publika příliš nechce. 

Když to shrnu tak pro mě určitě kvalitní film s výborným tématem, s vystavěnými zvraty, výbornými herci a k tomu s téměř nadpozemskými kouzelnickými triky (viz. Konečný skok ze střechy). Now you see me si zaslouží pochvalu a určitě i přízeň diváků, používám jednu pomůcku, když je film dobrý pamatujete si z něj nejméně jednu scénu, když je špatný nevzpomenete si za půl roku, že jste ho viděli. Na Podfukáře určitě nezapomenu.

Moje vlastní hodnocení: 80%

Pot a krev

Po více méně přeceněných posledních dvou dílů Transformers se Michael rozhodl natočit menší, nízkorozpočtový film, jestli to byla chyba? Ehhh I don’t think so. Je třeba si prvé řadě uvědomit, že to není typický americký flák o partě nabušenců, který chtějí cash a i přes to, že jsou neskutečně hloupí, jim všechno vyjde a na konci odcházejí do západu slunce s vybuchujícím autobusem v zádech. Celková složka je postavená na už léta prověřenému, stereotypnímu slovnímu spojení „americký sen.“

Nejdříve shrnu celkové vyznění a pak se chci zaměřit na úvahu o tom, co je v dnešní době „americký sen.“ Herecké obsazení je sice kvalitní, ale co se týče začátku, který je prostě tak nehorázně zbytečně okecávaný a natahovaný, že se tomu nechce věřit. Na druhou stranu (nevím díky čemu), ale příběh se začíná rozjíždět a kupodivu, vtipy dostávají i jiný dimenzní rozměr a jsou skutečně vtipné. Co je, ale pro mě to nejlepší, to je konec. Bayovi se totiž zase povedlo stavět kostičku po kostičce celkem vzato absurdní příběh a přesto konečná katarze, vyznění a nádech je naprosto unikátní.

Jak jsem řekl, hlavním dějovým nosičem je „americký sen“, jelikož je film postaven na reálných postavách a jejich jednání, je podle mě prozřetelné se zaměřit na to, co tyto charaktery motivovalo k tomu, že nakonec rozřežou dvě mrtvoly čínskou motorovou pilou. Americká kultura a její „honění ega“ je znatelná i u nás ve Střední Evropě. Každý máme nějaký svůj sen, někdo chce mít Ferrari, někdo chce mít ostrov v Karibiku, někdo chce mít klidný život nad předměstí a někdo chce mít tohle všechno a ještě milionkrát tolik. Myslím si, že se tady otevírá prostor pro zajímavé téma, které by vydalo na další film. Otázkou je, co nutí člověka chtít víc a víc, vydělávám 50 000 za měsíc, ale chci mít dvojnásobek. Lidská povaha je přizpůsobena tomu, že každý chce, more and more (politická scéna je jedním časosběrným dokumentem). Přesto je honba za mamonem naprosto neuvěřitelná. To dokazuje i film Krev a Pot, který detailně popisuje přerod člověka, který se má celkem dobře a nemůže si stěžovat, ve vraha, únosce a hlavně neskutečného blba, a to vše s obrovským dolarem na pozadí.

Je samozřejmé, že ne každý svého snu dosáhne, místo Ferrari bude Kia, místo ostrovu chata v Krkonoších a tak podobně. Hlavní je, jestli se sami dokážeme zastavit a sami sobě se podívat do očí. Tady přichází druhý paradox, poněvadž i přes všechny ty šílenosti, které Daniel Lugo (hraje ho Mark Wahlberg) dokáže jít se vztyčenou hlavou a hrdě doznat to, že dosáhl svého „amerického snu.“ A tak mě napadá další zajímavá otázka, kterou jsem v tomhle snímku našel, kam sahá až hranice lidské soudnosti, kdy prostě pochopíme, že je dost, že takhle to už nejde.  Postava D. Johnsona říká, že „v každém z nás je ukrytá bestie/ďábel, jen záleží na tom, jestli ji probudíme.“ Pokud ano, dostáváme se celkem k složitě zašifrované myšlence odvěkého boje dobra a zla, kdy se vzájemné zlo a dobro vyruší a zůstává klidná neutralita. Řekl bych, že i toto je věc, kterou můžeme v Pain and Gain nalézt.

A v neposlední řadě, je tu otázka akce a reakce, otázka spravedlnosti, skutku a trestu. Trojice naivních kulturistů okrade zbohatlého přistěhovalce, který obchodoval s drogami, bílým masem a šikanoval své podřízené.  Dále se pokusí okrást pornografického magnáta. Neříkám, že jsou nějací spasitelé, jen je tu další možnost, která otevírá další nový pohled na chování těchto postav. Samozřejmě oni tak vůbec nepřemýšleli, šlo jim pouze o peníze, moc, holky, atd. Přesto jejich chování zůstává velkou mysterií a k jeho pochopení by vedl hlubší průzkum. Pokládám si otázku, jestli „americký sen“ jsou opravdu jen peníze, moc a to všechno, nebo jde o jakousi hlubší myšlenku chytřejších předků. Dostáváme se do doby, kdy konzumní a duševní svět svádí obrovský boj. Proto jsem rád, že Krev a Pot vzniklo a my  můžeme být svědky toho jako nezkrotná je hloupost lidí.  

Lovelace - pravdivá zpověď královny porna

Už od prvních scén nám je jasné, že se nebude jednat o nějaký suprově převratný životopisný snímek typu The Doors. Lovelace vypráví příběh o královně porna, ano tohle všechno už dávno víme. Bohužel je to zároveň i to maximum, které se dozvíme. Nečekejte žádnou hlubokou sondu do pokřivené duše ženy, která je přinucená stát se nedobrovolní pornohvězdou. Možná kdyby se zpracovávaná látka vydala tímto směrem, mohli jsme být svědky celkem zajímavého psychologického dramatu s životopisnými prvky.

Za omšelým vizuálním kabátem se skrývá nekontrolovatelná kritika křesťanství. Symbolické náznaky můžeme vídat hlavně v první části filmu. Nevím, jestli to byl záměr tvůrců, ale určitá kritika náboženství tady má své místo. Hledáčku neuhne ani americká měšťanská společnost 70. let. Za rouškou filmu, která se tváří jako popis života jedné hvězdy, můžeme spíše nalézt nespokojenost s tzv. zlatými sedmdesátými, což může být celkem paradoxní jev. Pokud vezmeme v úvahu fakt, že tato doba je považována za celkem stálé ekonomické stádium, nebýt počáteční ropné krize a přetrvávajícímu komplexu Vietnamské války, dalo by se z historického hlediska říci, že to byly „celkem klidné časy“. Přesto právě v této době začínají vzkvétat veškerá odvětví lidské činnosti, která se vymaňují tehdejším „normálům“. Marihuana zažívá obrovský „boom“, vznikají první hudební festivaly a společnost se přece jen trochu začíná vzpamatovávat z první půlky 20. století. Myslím si, že veškeré tyto historicko-sociální kontexty a paralely by mohly trochu více objasnit chápání samotných postav snímku Lovelace. Je nám předkládána formule toho, že rodiče nebo respektive „ti starší“ nemohou porozumět problémům mladším, nekonečný generační boj, u některých tak tomu doopravdy je.

Co však považuji za zajímavé nebo pro mě celkem překvapující je jev, že film je sám o sobě takovou masivní porno kampaní. Dalo by se vzít v potaz, že pornoprůmysl sám sebe ospravedlňuje a dává vinu manželi, v našem případě Chuckovi. V tuhle chvíli samotné „porno“ je odvlečeno do zákulisí a představuje se nám násilnická fraška, která se snaží upoutat pozornost feministických klubů a organizací pro práva žen. Když se ponoříme ještě hlouběji do chápání motivací, celkem vzato reálných postav dostáváme se do dalšího kritického středu, kde je předkládáno manželství jako nějaká sebe tyranizující povinnost ženy být poslušnou služkou muže. V tuhle chvíli mi na mysl přichází otázka toho, jestli je to pouhou představou (možná i přáním) tvůrců, aby takto bylo zařízeno soužití dvou svobodných osob, nebo to je drsná historická realita, která je díky Bohu za námi.

Jak vidno tak se nám naskýtají mnohá témata k promyšlení a případnému ztvárnění do filmové podoby, bohužel pokud tedy vezmeme snímek Lovelace a porovnáme ho s těmi okruhy, které jsem rozepsal výše, tak se nám dostává jen slabého odvaru. Začátek je silně protikřesťanský a zabíhá do sociální kritiky s menšími ukázkami tehdejšího stylu života, což mi vůbec nevadí a troufal bych si říci, že by to mohla být i jedna z cest jak vyprávět tenhle příběh. Jak však víme, v druhé polovině se dostáváme do spirál domácího násilí, hromadného znásilňování, trochu perverzních obrázků nafukovacích panen. Mezi tím se tak nějak zvláštně vznáší filmová Linda Lovelace, která je ve filmu hezčí, než doopravdy. Nakonec vyjde najevo, že vlastně za nic nemohla a že na vině je její matka, bývalý manžel, ale ona je andílek. Postava Chucka se doma sjíždí koksem a jako hodná babička Mary hledá svoji ženu. Film je směšnou karikaturou životopisu a spíše vsází na notoricky známé jméno Linda Lovelace, do kin tak možná však přiláká zaryté fanoušky obscénního porna či v dnešní době stárnoucí seniory, kteří ve svých 18-ti viděli Hluboké hrdlo. Film nepoužívá žádné vyprávěcí roviny, nemá žádné ohraničení ani se nedrží omezující reality, která je v tomto žánru rozhodující. 

Ty špatné scény jsou vyplňovány těmi ještě horšími. Linda by v nás spíše měla vzbuzovat soucit a lidskost toho, že zvládla tu „těžkou“ cestu životem. Spíše v nás zůstává zahořklost a pocit sebemrskačství. Přesto se nám dostane obdivu, kdy na konci postava otce pronáší větu „You made it“ – dík, ale musím říct, že to byla fuška. Inu když nic jiného tak je to celkem slušná béčková reklama na 40 let starý pornofilm.  

Moje vlastní hodnocení: 40%

Jen Bůh odpouští

Drive byl velkolepým filmem, který se z ničeho nic objevil a překvapil všechny filmové nadšence i odpůrce. Experimentoval s kontinuitou žánrů a svérázným stylem vizuálního zobrazení dodával jakýsi nový směr filmového umění. V čele s charakteristicky, trochu naivním, ale především skvělým hercem Ryanem Goslingem, to všechno tvořilo nezapomenutelně nabušený celek, který má předpoklady stát se kultovním.

O podobnou stylizaci, jak vyprávění tak i obrazové formy se Nicolas W. Refn snaží i v nejnovějším počinu Jen Bůh odpouští. Dostáváme se do Bangkoku a společně sledujeme jakousi podivnou hru na mafii a korunu tomu dodává fotbalový rozhodčí se samurajským mečem. Z počátku je nám předkládána vizuální deformace podsvětí, kterou bych možná označil za pokus o zrcadlení duševního stavu protagonistovi, který se nakonec stává antagonistou a vzniká další (pro mě trochu kuriózní) situace bez hlavního tahouna. Dalo by se polemizovat, jestli Rafn byl ovlivněn Německým expresionismem a zkoušel tak nastínit psychologické rozpoložení postav. Použití pekelného zbarvení nás na začátku upoutá a malou chvíli se koupeme ve vizuální lázni toho, jak to zase vymyslel. Nadšení však opadá, když zjistíme, že to jediné čeho se nám v průběhu sledování dostane.

I přes snahu hledání filozofických odboček a skrytých významů a metafor, si stejně říkám „Co to k**** je?“ Nic nezachrání ani Goslingovo vyjevené sezení na sedačce, ani komplex jeho ambiciózní matky, která se hereckou stránkou dostává kamsi za hranice únosnosti a spíše připomíná nadrženou vdovu z nějakého nejnovějšího snímku Roberta Rosenberga. Nesmíme však ani zapomenout na Changa „aka“ karaoke zpěvák, „aka“ rozhodčí s mečem, „aka“ anděl pomsty. Tahle postava je poněkud fascinující, když vezmeme v potaz její nedůležitost pro nás samotné. Tvůrce se snaží o zajímavé vytvoření protipólů dobra a zla, ale vzniká jenom obskurní zlo, které je stále osvěcováno satanskou rudou. Její působení v ději je závratně prokouknuto, jakmile se objeví na scéně, někdo umře. Někteří mají to štěstí a zemřou celkem rychlou smrtí, jiní ne a tak musí přetrpět jehly v ušních otvorech, Andaluské vyřezávání očí a podobně. Při těchto výjevech mi naskakuje otázka, zdali je násilí, které režisér používá opravdu jen pouhou specifickou cestou, jak předvést morální úpadek postav nebo je to jenom jeho čistá fascinace expresivním násilím.

Drive nebyl řešen z pohledu otázek násilí, morálky, lidskosti či normálnosti, ale byl označován jako přelomový snímek. U Jen Bůh odpouští se nám však naskýtá otázka jestli je Refn opravdu tak fascinován násilím. Možná by stálo o zamyšlení se nad celkovou rolí násilí ve filmu (byl tomu věnován jeden z dílů Cinepuru). Já bych spíše řešil jeho občasnou samoúčelnost, která mi hlavně v tomto díle přišla zřejmá. Někdy dokonce dost povrchní a možná měla fungovat jenom jako prostředek pro šokování diváka, možná i jeho zděšení a výsledné znechucení. Je dost možné, že celkový film je jenom formou provokace a satiry na naše chování a režisér odkrývá zvrácené stránky lidské duše, která je ve své podstatě násilnickou. Možná, že je to všechno pravda, ale zatím se neobjevil bližší specifický úkaz, který by to dokázal. V závěru tedy pro mě Jen Bůh odpouští zůstává slabým odvarem Drive, se špatnými charakteristickými rysy a bezúčelně použitými záběry, které působí nudně, zdlouhavě a diváka spíše iritují. 

Moje vlastní hodnocení: 45%

The Lone Ranger

Ne, nejsou to Piráti z Karibiku je to nový (možná trochu šáhnutý) film s Johny Deppem. Zajisté však nemůžeme předstírat, že určité odkazy v tomto, dalo by se říci karikaturním filmu, najdeme. Sám za sebe nemůžu říci, že bychom mohli Osamělého Jezdce brát jako nějaký nový western „biják“. Spíše mi to připomíná subjektivní parodii na celkový filmový systém, nebo možná ne filmový, ale spíše celosvětové sociální uskupení. Snímek je samozřejmě plný výplňkové vaty, která ubírá místy rytmus, někdy je až příliš komediální a ve výsledku vypadá v mnoha scénách jako špatný vtip nebo lépe řečeno, ne vlastní vinou, vyvolává v divákovi pocit WTF?

Všechny tyto technologické argumenty, odůvodňování toho a toho vyprávěcího stylu, použité kostýmy, nevydařené vtipy a další a další detaily, které by se daly a vlastně i měly filmu vytknout, tu nechci rozebírat. Proč? Jednoduchá odpověď. Už po několikáté se v mnoha článcích odkazují na to, že letošní léto je nabité novinkami, pokračujícími hity a podobně. Avšak pokud se divák aspoň trošičku všímá skutečností a filmových záměrů, tak snad žádný (snad kromě Man of Steel a FaF 6) neobsahoval výrazově sdělovací médium. Většinou se jednalo o „pouhé“ akční bijáky (což nijak neodsuzuji, pouze srovnávám). The Lone Ranger se snaží jít jinou cestou, aspoň teda já osobně jsem ho takhle přijal.

Mimo hlavní linii tu můžeme najít i několik vedlejších narážek, které stojí za zmínku nebo vypíchnutí. Johny Depp ztvárňuje indiána z kmene Komančů, což není žádná novinka a všichni víme i to, jakým způsobem tuto postavu přijal. Typicky ho hraje jako jakéhosi „šílence“ nebo (hledám správné slovo) „magora“, který stojí na kraji společnosti. Dalo by se odkazovat na působivě známé rysy romantismu, kdy by byl Tonto vyděděncem jako dělaným, ale to možná zacházíme až do vzdálených koutů uvažování. Čeho jsem se snažil docílit a kam jsem těmi předešlými odstavci směřoval, byla proměna „osamělého jezdce“ s naprosto brutálním historicky-etnickým podtextem. Střet kolonizátorů a původních obyvatel je znám už stovky let a neustále je nějakým způsobem zpracováván. Jak říkám, není to v The Lone Rangerovi ten hlavní záměr, ale scéna kdy kulomety masakrují celý kmen Komančů, jednak připomíná zakončení Posledního Samuraje, ale také až mrazí v zádech při spojení všech faktů.

Zamyšlení nad lidskou hamižností a touhou udělat vše pro peníze, určitě není slepým tématem. Veškeré tyto odkazy můžeme sledovat v politice, mediích, ale také ve filmovém průmyslu. Neustálý kariérní boj nás vykolejil a určil jakousi pokřivenou cestu současné společnosti. Kde však člověk bere tu jistotu, že spravedlnost je opravdu tou spravedlností, kterou máme v sobě morálně zakódovanou, kde bereme tu jistotu, že lidé, kteří rozhodují, jsou ti zrovna ti nejpověřenější. Každodenně jsme bombardování fakty, množstvím čísel, kolik zemřelo lidí při teroristickém atentátu, kolik bylo ukradeno nebo zbytečně znehodnoceno miliard korun a vše to se nám zdá normální. Otázka není, jestli je to všechno relevantní, jestli tyto informace mají být hlavním bodem zpráv, otázka je spíše to, co je vlastně vůbec normální. Na chvíli se zastavte při čtení, a aplikujte veškeré vaše okolní dění do děje samotného filmu. Pokud se někdo začne oblékat, chovat a vyjadřovat jako Tonto, či jako jiný „indián“ je okamžitě odsouzen společností a označen za „divného“, ale kdo ho soudí? Ti pánové, kteří sedí za stolem a řídí železnici, která převáží miliony stříbra. Jakou roli v tom všem hraje samotný „Osamělý jezdec“? Ten tvoří jakýsi most, spojení mezi dvěma stranami „normálnosti“. Současně s filmem, pokládám otázku, jestli dnešní politicky sociální uskupení odpovídá normálu? Kdo je Tonto a kdo je „železničářem“? Hlavní však je, jestli máme stále mezi sebou „Osamělého jezdce“. 

Trochu jsem odbočil od filmu, ale to je základ mého blogu. Film je určitě kvalitní westernovou parodií a pro ty, kteří se chtějí jen bavit, skýtá mnoho zábavy a nádherně vizuálně stylistických záběrů, které jsou propojené s kvalitní hudbou. Výborné herecké výkony a poněkud nadstandardní výprava, to vše je složkou The Lone Rangera, který stojí za zhlédnutí a nejen to, stojí i za bližší zamyšlení a pochopení věcí, které tam možná jsou jen omylem, přesto fungují naprosto bravurně.  

Moje vlastní hodnocení: 70%

Pacific Rim

To je asi tak, když se nakrkne banda senilních dinosaurů, kteří žijí kdesi pod hranou Země, neboli tzv. v jiné dimenzi a vydá se zbourat pár měst. Obří monstra, která vylézají z vody a míří dokonat apokalypsy světa, mi připadají jak nové postavy z dalšího Jurského Parku, které však vystoupily na špatné stanici. Abych však neuváděl, vás čtenáře, v omyl. Kaiju však nejsou tím nejhorším, nebo ne, to jsem zvolil špatné pojmenování. Film není zas tak špatný, ale pro mě je složeninou několika známých blockbusterů, které zná i ten největší filmový diletant. Na jedné straně tedy máme oživlé dinosaury a na druhé si zase Tony Star může nakoupit několik dalších aut a vil, zbrojní systém prostě v Americe jede. Obří Iron Mani tak začínají válčit se zvířaty a odvracejí tak téměř jasnou zkázu lidstva.

Film nepřináší žádné nové narativní inovace ani nějakou „WOW“ akční show. Spíše se drží zavedených konvencí, jak udělat akční film, ale přitom se moc nezpotit. Tak trochu mi uniká ten velký a celkem masivní marketingový humbuk, který byl kolem Pacifik Rimu vytvořený. Myslím si, že nebýt Guillerma del Tory, který si sedl na režijní stoličku, snímek by zapadl (a spíš by ani nevznikl) při tak obřím rozpočtu. Zklamání je tedy dvojnásobné, nejenže neuvidíte nic světoborného, navíc mě zklamal del Toro, který má na svědomí mistrný Faunův Labyrint či Hellboye nebo scénáře k nejnovějšímu Hobitovi se tentokráte utnul.

Proč tomu tak vlastně je? Na ČSFD se stále k mému překvapení drží v červených číslech, ale doufejme, že spravedlnost bude konat svoji práci. Už dost! Nebudu přehnaně kritický. Film má kolem dvou hodin a i přes jeho hluboké klopýtání nesklouzne k úmorné nudnosti. Je nám znovu předkládám osvědčený katastrofický recept, který je však rušen, jakousi vědeckou prací Shledona a Leonarda, akorát ne tak chytrých. Tvůrci vsadili na kartu kolosálnosti a monumentálnosti gigantických soubojů „železáků“ a „čehosi z vody“. Představa tohoto souboje může být zdánlivě lákavá, vlastně je to zajímavý nápad, kdyby se jen nešetřilo trochou té akce a nebyla to strnulá podívaná na pár máchnutí železnými pěstmi.

Nebudu se ani snažit hledat nějaké poselství, neříkám, že není, ale je zaplněno strašně srdceryvným projevem před posledním bojem, kterému by mohl slibně konkurovat hecovací pokřik jakéhokoliv okresního přeboru. Nesmí také chybět patriotismus a ukázka toho, že Američan vždycky všechno vyřeší. Tak abych to shrnul, o čem film je se patrně dozvíte z traileru, jen si dovolím kratičký komentář. Jedná se o lacinou vykradačku Godzilly, Iron Mana a digitálně zrestaurovanou bandu a slušně zmutovanou (k tomu neonově svítící) skupinku dinosaurů, kteří se rozhodli zničit svět, aby na něm mohli žít. Pacific Rim se snaží stát se akční letním hitem, spíše neví, jestli je to opravdu akční film, když 80% stopáže strávíme obdivováním nukleárních motorů a „žhavého“ castingu se „sexy“ asiatkou. Pro mě naprosté zklamání, které bylo i tak trochu předvídané, všiml jsem si, že se chystá „dvojka“ – „dobrý, no…“ Nechci, aby to vypadlo, že záměrně odrazuji od skvělého letního hitu, jen předkládám svůj pohled, který tentokráte (možná bohužel) nenašel žádné pozitivu.

Spoustu „aliens“ filmů jsme už viděli a asi také budeme vidět, spíše by bylo potřeba zamyslet se nad účelem těchto filmů samotnou podstatou tohoto tématu. Mají být varovné či poučné? Podle mě by toto měla být hlavní dějová a vyprávěcí linka, filmů o mimozemšťanech, nejsem si jist, jestli bude divákovi donekonečna stačit zbořit pár měst, zabít tisíce lidí a pak přijde opět hrdina, který „ztratil všechno“ a zachrání civilizaci. Je potřeba si také uvědomit, že divák začíná být čím dál více náročnější a samozřejmě zkušenější, opravdu je toto ta správná cesta? Vyjmenoval jsem tu spoustu záporů Pacific Rimu, nechci aby má zamyšlení působila jenom kladně, ale je třeba si uvědomit, že tento film je průměrným akčním filmem o invazi vetřelců. Sám o sobě se kolíbá na hraně průměrnosti a dokonce možná, že kdyby vznikl, jako jediný svého druhu mohl by dostát dobrému hodnocení, ale protože podle mého se tyto vyprávěcí linie neustále opakují s menším či větším rozdílem, proto jsem volil takovou kritiku. 

Moje vlastní hodnocení: 40%