Kick-Ass 2

První díl byla naprostá magořina, šílenost a do jisté míry i značně urážející kontroverzní slátanina. Na druhou stranu to byla po několika letech nejzajímavější parodizující práce, která na půdě Hollywoodu vznikla. Kick-Ass jak název napovídá, dával na prdel všem blockbusterovým megahitům, všem Spidermanům, Hulkům, Iron Manům apod. Avšak nutno poznamenat, že humor, který vznikal v prvním díle, byl „ujetý“, ale hlavně z něho byla cítit spontánnost a nikdo necítil zápach umělosti, což se o druhém dílu říct nedá. Příběh bych definoval, tak, že když se překročí jistá míra „debility“, tak ta předváděná debilita začíná být vtipná. Myslím si, že právě na tohle vsadil Kick-Ass ve svém počátečním plánu. Film kombinoval veškeré nejšílenější postavy, které si kdo dokáže představit. Hlavní zbraní tohohle „výtvoru“ byl to, že předváděné scény a myšlenky byly tak nepravděpodobné, že by jim v reálu ani nikdo nevěřil. Film je však snovým médiem, kde je dovoleno všechno, tak proč ne právě tohle.

Abych se ale přenesl k hlavnímu bodu a tj. druhý díl. Opět jak to tak bývá tak trailer byl neskutečně nadupaný a sliboval daleko rozsáhlejší zábavu. Výsledek je však značně mizivý, vtipů je jako šafránu, ale bizarních situací přibývá. V prvním díle jsme byli pod záplavou vtipů, člověk se bavil a zbytek nevnímal. Tady se nebavíte a s pomalou reflexí vnímáte materiál, který je promítán. Zaměřil bych se na násilí, které je zobrazováno, jelikož internetem proběhlo několik článků, které odsuzovaly či naopak vychvalovaly násilnou stránku filmu. Přišlo mi, že oproti prvnímu filmu přechází efektní souboje do pozadí a na venek spíše vychází hloupé moralismy a zamyšlené pohledy „kdo vlastně jsem“ to by bylo v pořádku, ale to sedí do filmů od Nolana nebo Polanskiho. To, ale neznamená, že je násilí opomenuto, možná je ho méně, ale za to do detailu propracované.

Když nad tím tak přemýšlím a snažím se najít nějaký stálejší smysl nebo směr, tak nic nenacházím. Bohužel a pro filmovou historii možná bohudík, že Kick-Ass je v podstatě jenom nablýskaným pozlátkem pro obrovské multiplexy a producenti si zase mohou koupit nový dům vedle Bruce Willise. V tomto důsledku si myslím, že filmy jako Kick-Ass a jemu podobné „stroje na výrobu peněz“ se jen těžko zapíšou do souhrnů světové kinematografie. Otázkou však zůstává, jakým směrem se vydává Hollywood, který mimochodem tvoří jen malou procentní část při celkové roční světové distribuci, pokud se podíváme hlouběji do historie tak největší sláva kalifornských studií je ta tam. Ve 30., 40., a 50. letech, kdy se ročně produkovaly stovky filmů a jejich tvorba spíše připomínala továrnu, se našli i takové skvosty, ze kterých se do dnes učíme. Orson Welles, A. Hitchcock a další, vzniká film-noir v dnešní době docela dost oceňovaný žánr. Chci tím říct, že vznikali i braky a spousty podprůměrných filmů jako dnes. Můžeme, ale říci, že v poslední době vznikly přelomové filmy, které ovlivní teoretické myšlení a tvorbu stovek režisérů? Avatar, Batmanovská trilogie, Juno (poslední jmenovaný je výtvorem nezávislé produkce). Vznikají dobré filmy, ale možná se až moc opakují, viz švédská trilogie Muži, kteří nenávidí ženy a další dva díly, Hollywood po necelém roce vydává remake.

Nechci, aby to vyznělo jako útok proti praktikování produkce v USA. Spíše mě fascinuje otázka, jestli bude Kick-Ass 2 za 50. let v nějaké teoretické knize či historickém soupisu citován tolikrát jako je Občan Kane dnes. 

Man of Steel

Máme tu další letní pecku Man of Steel. Ač tomu název nenapovídá, jedná se o další film se „Supermanem“ v hlavní roli. Hned teď se mi však nabízí otázka, jestli konkrétně tento snímek můžeme řadit mezi ty typické „superhrdinovské“ snímky, jako je trilogie Spiderman či právě starší Supermani. V titulcích můžeme nalézt jméno Ch. Nolan (nejnovější série Batmana), což nám dává jasný signál, že se nebude jednat o bezduchou širokoúhlou zábavu. Přesto na mě Man of Steel nezapůsobil tak, jak jsem očekával.

 Abych, ale nepředbíhal, musím zmínit několik pozitiv, který nový Clark Kent má. Konečně se dozvídáme něco více o Kryptonu, jeho rodné planetě, poprvé se také seznamuje s (aspoň částečným) návrhem planety, jejími technologiemi a důvody rozpadu. Film nám už nepředkládá Clarka Kenta, asociálního novináře, který se krčí někde v rohu a když někdo zapiští, hned skáče ze střechy a doslova letí na pomoc. Je nám naservírován celkem zajímavý pohled na enkulturaci mimozemského jedince. Podle mého názoru je toto jedno z nejlepších rozhodnutí tvůrců (jak přiblížit charakter Kal-Ela divákovi), ale umístnění flashbacků nebo chcete-li retrospektiv do určitých časových pásem filmu, nebylo zas tak geniální. Tyto vzpomínky zbytečně zpomalují děj a tak zabraňují gradaci, která by měla u podobných žánrových filmů bezchybně fungovat.

Clark Kent už není jenom protagonistou ve svém slova smyslu, ale k vytváření jeho vlastní identity mu napomáhají vedlejší postavy, které zabírají nemalé místo. Už totiž nesledujeme „superhrdinu“ a neobdivujeme, kolik školních autobusů unese, nebo jak dlouho vydrží držet ropnou věž, naopak hledíme na postavu jako na člověka, který vyrůstal s lidmi, ale i tak jim nevěří. Ale nedá se říci, že jim nevěří v tom významu, že je lidstvo ukazováno jako něco špatného, naopak snímek nás spíše vyobrazuje, jako pozitivní evoluční rasu, která se snaží udržet si svoje místo ve Vesmíru. Kal-El má spíše problémy přijmout sám sebe, dalo by se říci, že se snaží tlumit svůj původ, proto, aby ochránil lidstvo. Clark Kent je vlastně takový novodobý spasitel, nový létající Ježíš, který nás však nevykupuje z hříchů, ale díky jeho síle dostává lidstvo druhou šanci, je uchráněno od zkázy, která je ve filmu zobrazena.

Nakonec z toho možná vyplývá fakt, že „mimozemšťan“ se chová stejně jako člověk, snaží se nalézt svoje místo ve společnosti, svůj smysl bytí a přitom nechce nikomu ublížit. Nabízí se nám (a to několikrát) otázka, jestli bychom jako komunita unesli fakt, že ve Vesmíru existují další národy či rasy, že jsou dokonce vyspělejší, než my samy a že můžou být teoretickou hrozbou anebo naopak. Odpověď je na nás, na každé individualitě, dokázal bych to přijmout? Film naráží na téma, že mezi námi kooperuje spousta rádoby ufologů, těch, co „znají pravdu“, ale hlavní je otázka toho, jak by to člověk snesl, že by mezi námi žil příslušník jiného vývojového stupně. Vždyť se nedokážeme přijmout ani sami sebe neustále hoří spory mezi „bílými“ a „černými“, stále trvají malicherné náboženské války, války o zlato, o půdu, o peníze. Snímek prostřednictvím hlavního hrdiny předkládá světu otázku, dokážeme v budoucnu žít pospolu jako jedna globální kultura bez válek, sporů, genocid a kriminality?  

Přesto si myslím, že potřebné tempo tomu chybělo. Vykreslení postav bylo mistrně provedeno, avšak chyběl tomu takový ten „šmrnc“, který by všechno posunul na vyšší úroveň. Co se týče hudební složky, o kterou se staral světoznámý skladatel Hans Zimmer, tak je nutno podotknout, že je téměř nepostřehnutelná. Symfonické orchestry, které doprovázely Dark Knight nebo Dark Knight Resis tentokráte jenom tupě mlčí a je to škoda, protože právě epická hudba by tomu jenom prospěla. Pokud se jedná o vykročení nové série Man of Steel (konec tomu plně nasvědčoval) tak to nebylo tak špatné, jen si myslím, že nezáleží na tom, kolik zničíte za film mrakodrapů, kolik zabijete „nevinných“ civilistů, ale důležité je jak film podáte. Man of Steel je předkládán jako film, který chce určovat nový směr ve vývoji „supermana“, vytváří nový naratologický pramen, který (v to doufám) chce dále rozvíjet. Jen musíme věřit, že se to nezvrhne v typické „musíš mě zachránit do 8 večer nebo mě nějakej šílenec oddělá a nádavkem zničí celej svět“. Určitě se však shodneme, že se jedná o nejlepší film z celé série filmů o Clarku Kentovi, jen mu k dokonalosti chybí kousek, kousíček toho tajného prášku, který tzv. urve koule. Tak třeba příště. 

Moje vlastní hodnocení: 70%