Líbánky

Ze všech recenzentských koutů, magazínu, časopisů a novin se ozývají výroky jako, že Líbánky jsou završením jakéhosi vztahového dramatu (Kawasakiho růže, Nevinnost a právě Líbánky). Já osobně bych se od tohoto názoru spíše distancoval (nevím, jestli Pan Hřebejk toto sám potvrdil nebo odkud se tento nápad vzal), ale pro mě je to hodně nešťastné srovnání trojice filmů. Líbánky jsou zatím nejhlubší sondou do manželského soužití, jaké kdy Hřebejk a Jarchovský dali dohromady, přesto to ve mně vyvolalo zklamání, které nevzniklo kvůli tomu, že by byl film špatný, spíše já sám jsem ho ve velkém očekávání přecenil. Tentokráte se nejedná o nějaké celkové zhodnocení filmu, spíše nabízím několik témat či názorů, které bychom mohli a možná, že i měli v tomto filmu hledat.

Zpočátku se Líbánky tváří jako docela pěkně natočená rodinná svatba s trochu divným hostem, který filozofuje o vlastní podstatě a smyslu manželství. Všechno však míří k odtajnění „strašně“ zapomenuté minulosti, kterou tu nebudu prozrazovat, spíše bych chtěl vidět film v současném sociálním kontextu. Vedlejší postava (ten otravný filozof) je homosexuál, což je v pořádku. Spíše by mě zajímalo, jestli české (poněkud staromódní a otrávené) publikum příjme postavu gaye, který ze začátku sice vypadá jako nějaký rušivý element nádherného svatebního dne a taky je. Ovšem ke konci se stává vlastně hnací silou filmu a posléze si troufám tvrdit, že je na chvíli i hlavní postavou. Homosexuál tady není zobrazený jako „nemocný“ člověk, kterému je potřeba pomoci, ale jako prudce inteligentní člověk, který má city a také cíl. Jen mě bude zajímat, až film za čtrnáct dní vejde plně do kin, jak bude reagovat takzvané čecháčkovství v místních promítacích sálech.

O čem však film vypovídá? Docela zajímavě se zamýšlí nad významem manželství, doslova ho označuje jako jakousi obludu, do které vrůstá žena a muž a tak vzniká daná imitace obou dvou kdysi jednotlivých identit. Pokládá otázku toho, jestli se snoubenci před svatbou znají dokonale na to, aby mohli fungovat jako pár, ale zároveň se nenechat ovlivnit jeden druhým a držet si svoji vlastní identitu. Toto je, ale vedlejší rovina, která mi přišla docela dost zajímavá. Hlavním směrem narace je dětská šikana, postupné následky a celková socializace postižených osob. Všichni moc dobře víme, že šikana v jakékoliv podobě je špatná a musí se proti ní bojovat, nikdo však neřekl jak, nebo nepřišel s převrtaným návrhem proti tomuto zrůdnému fenoménu. Je až neskutečné, jak tuzemská kinematografie opomíná tento typ utrpení a není to jen ta naše Česká, ale i celkový světový film tohle téma jaksi tabuizoval. Od „Zkažené mládeže“ od Ilmara Raaga, který se stal kultovním (z roku 2007) nevznikl žádný podobný film. Líbánky by tedy měly být oceněny aspoň za to, že otevírají možnost k diskuzi nejen k problému šikany, ale také k otázce socializace homosexuálů. 

Posledním takový více závažným tématem je uvědomění si své viny. Toho, že ať člověk ve své minulosti páchá cokoliv, vždy se mu to nějakým způsobem zobrazí do jeho života, to zažívá i hlavní postava na konci filmu. Abych to nějak shrnul tak herectví všech zúčastněných je nadmíru vynikající a každý svoji postavu uchopil jedinečným způsobem. Samotná konstrukce filmu je typická pro Hřebejka a i vyznění snímku čiší danou kvalitou. Otevírá nová témata a nové myšlenky, které můžeme v naší společnosti řešit. Co však filmu chybí? Podle mě v některých pasážích přehnaně moralizuje a mnohdy počátečního protagonistu staví do role antagonisty a zase vrací zpátky. Takže nás staví do nejednoznačné situace. Divákovi už ze začátku dojde, co hlavní postava provedla a tak možná se zdá dalších čtvrtina „odhalování“ poněkud zbytečná. Stále se však kolíbáte na bárce nejistoty a s vámi i Líbánky. Film má možnost se přehoupnout na tu dobrou stranu a stát se dalším kvalitním psychologickým výtvorem, ale také může spadnout někam do daleka. Nechci tady určovat jedinečnou cestu k pochopení Líbánek, navrhl jsem několik témat, kterých je potřeba si všimnout a také toho, co film brzdí, který tak vypadá jako slepec ve tmě, který hledá cestu na jeviště. Jestli k vám najde cestu, to už musíte usoudit sami. Pro mě však při porovnání s Nevinností je toto návrat o aspoň dva stupně dolů, chyběla tomu ta atmosféra.

Moje vlastní hodnocení: 70%

Italský klíč

Sláva dávného Italského filmu už je nějakou tu dobu ta tam. Přesto (ač se to možná nezdá) není tato kinematografie, která dala světu ty nejslavnější jména, filmové postupy a geniálně neorealistické filmy, mrtvá. Italský klíč je sám o sobě naprosto obyčejným výsledkem ještě obyčejnějšího režijního postupu. Příběh o dívce, Cabelle, která nezná celý život nic, než jen ústrky, smrt, zklamání a hlavně nevěří na pohádky. Dostává klíč od neznámého domu v ještě více zapomenuté italské vesničce. Pokud bychom chtěli film brát jako metaforu, tak nám může klíč symbolizovat cestu do nového života nebo spíše odemyká dveře do minulosti a otevírá tak stará tajemství, která nejsou zas až tak nečekaná.

Co se týče děje, tak ten není vůbec složitý, i když možná by spíše seděla otázka, jestli zde vůbec nějaký děj můžeme naleznout. Tvůrci se snaží upoutat naší pozornost malebnými záběry venkova a tak v nás vyvolat pocit, že všechno je naprosto dokonalé, pravda, ono to možná chvíli funguje, necháváte se unášet pitoreskními vinicemi a starodávnými horskými vesničkami, ale nakonec si uvědomíte „moment, o čem tohle vlastně je?“ Přicházíme tedy na kloub „strašně“ překvapivému tajemství o rodině hlavní hrdinky. Což o to, hlavní pointa toho, že se Cabella snaží najít sama sebe, poznat kým doopravdy je, nám už sice leze ušima, ale dalo by se to přežít. Co však osobně nechápu a nenašel jsem v tom žádný smysl, je nádech duchařiny, který je zde použit. Postava kominíka, který vymetal komín a uvízl v něm, by spíše pasovala do Londýna za Oliverem Twistem a ne do miniaturní horské vesnice v Itálii. No dobrá vše se dá přežít i dětský duch v posteli horší je to, že tato postava se stává jednou z hlavních a pomocí ní je vyprávěn samotný příběh.

Vlastně tato postava malého chlapce sloužila (podle mě) jako prostředek pro odkrývání příběhu, ten však prokoukneme asi po půl hodině, takže kominík má smůlu. Osobně bych to rozdělil na dvě části na první, která je zmatená, předvídavá, ve které pochopíte, že hlavní postava je vám vlastně naprosto fuk, nikomu nezáleží na tom, co se s ní stane. Proč? Protože jsme se mezitím seznámily s trojicí sice trochu jednodušších, paranoidních a po sňatku prahnoucích dívkách, které se nám zalíbí víc, než Cabella. A druhá, která nám odkrývá dávno pochopené zakončení, přesto však z ničeho nic nabírá rytmus, který bohužel ruší mysterijní zjevení a nesmyslně neužitečné retrospektivy. 

Abych, ale nezapomněl na moji obvyklou otázku, co v tom můžeme najít? Pokud opravdu chcete, aby se nám film líbil tak to tak bude, pokud ne, zahodíte ho už po první třetině. Film naráží na opětovné téma hledání sama sebe, tentokráte na rozlehlých polích Itálie. Vzal bych vesnici, ve které se valná část snímku odehrává a přetvořil ho na jakýsi symbol dvou částí útěku, někdo utíká před lidmi, protože jinde byli neochotní, prolhaní a nepředvídatelní. Hledá tak útěchu v samotě a sebetrýznění. Někdo zase utíká před sebou samým a doufá, že čím dál odejde, tím bude jednodušší přijmout realitu. Italský klíč je jakousi vizuální pohádkou o tom, že život dobře dopadne. Poukazuje na pozitivní stranu společnosti, která je sice separovaná od vnějšího světa, ale právě proto si vytváří vlastní mikroklima, ve kterém přežívá, ve kterém si lidé tvoří svoje sny a s nimi i umírají. Samozřejmě nesmíme zapomenout na odvěké rčení, že láska hory přenáší, ani na to scénář nezapomněl. Film by mohl být zajímavým společenským kontrastem mezi vesnicí a městem, mohl být výborným sociálním kritikem příliš zrychlené moderní společnosti. Takto jenom stereotypně sklouzl k znovu nalezení bratra a sestry.

Moje vlastní hodnocení: 45%

Man of Steel

Máme tu další letní pecku Man of Steel. Ač tomu název nenapovídá, jedná se o další film se „Supermanem“ v hlavní roli. Hned teď se mi však nabízí otázka, jestli konkrétně tento snímek můžeme řadit mezi ty typické „superhrdinovské“ snímky, jako je trilogie Spiderman či právě starší Supermani. V titulcích můžeme nalézt jméno Ch. Nolan (nejnovější série Batmana), což nám dává jasný signál, že se nebude jednat o bezduchou širokoúhlou zábavu. Přesto na mě Man of Steel nezapůsobil tak, jak jsem očekával.

 Abych, ale nepředbíhal, musím zmínit několik pozitiv, který nový Clark Kent má. Konečně se dozvídáme něco více o Kryptonu, jeho rodné planetě, poprvé se také seznamuje s (aspoň částečným) návrhem planety, jejími technologiemi a důvody rozpadu. Film nám už nepředkládá Clarka Kenta, asociálního novináře, který se krčí někde v rohu a když někdo zapiští, hned skáče ze střechy a doslova letí na pomoc. Je nám naservírován celkem zajímavý pohled na enkulturaci mimozemského jedince. Podle mého názoru je toto jedno z nejlepších rozhodnutí tvůrců (jak přiblížit charakter Kal-Ela divákovi), ale umístnění flashbacků nebo chcete-li retrospektiv do určitých časových pásem filmu, nebylo zas tak geniální. Tyto vzpomínky zbytečně zpomalují děj a tak zabraňují gradaci, která by měla u podobných žánrových filmů bezchybně fungovat.

Clark Kent už není jenom protagonistou ve svém slova smyslu, ale k vytváření jeho vlastní identity mu napomáhají vedlejší postavy, které zabírají nemalé místo. Už totiž nesledujeme „superhrdinu“ a neobdivujeme, kolik školních autobusů unese, nebo jak dlouho vydrží držet ropnou věž, naopak hledíme na postavu jako na člověka, který vyrůstal s lidmi, ale i tak jim nevěří. Ale nedá se říci, že jim nevěří v tom významu, že je lidstvo ukazováno jako něco špatného, naopak snímek nás spíše vyobrazuje, jako pozitivní evoluční rasu, která se snaží udržet si svoje místo ve Vesmíru. Kal-El má spíše problémy přijmout sám sebe, dalo by se říci, že se snaží tlumit svůj původ, proto, aby ochránil lidstvo. Clark Kent je vlastně takový novodobý spasitel, nový létající Ježíš, který nás však nevykupuje z hříchů, ale díky jeho síle dostává lidstvo druhou šanci, je uchráněno od zkázy, která je ve filmu zobrazena.

Nakonec z toho možná vyplývá fakt, že „mimozemšťan“ se chová stejně jako člověk, snaží se nalézt svoje místo ve společnosti, svůj smysl bytí a přitom nechce nikomu ublížit. Nabízí se nám (a to několikrát) otázka, jestli bychom jako komunita unesli fakt, že ve Vesmíru existují další národy či rasy, že jsou dokonce vyspělejší, než my samy a že můžou být teoretickou hrozbou anebo naopak. Odpověď je na nás, na každé individualitě, dokázal bych to přijmout? Film naráží na téma, že mezi námi kooperuje spousta rádoby ufologů, těch, co „znají pravdu“, ale hlavní je otázka toho, jak by to člověk snesl, že by mezi námi žil příslušník jiného vývojového stupně. Vždyť se nedokážeme přijmout ani sami sebe neustále hoří spory mezi „bílými“ a „černými“, stále trvají malicherné náboženské války, války o zlato, o půdu, o peníze. Snímek prostřednictvím hlavního hrdiny předkládá světu otázku, dokážeme v budoucnu žít pospolu jako jedna globální kultura bez válek, sporů, genocid a kriminality?  

Přesto si myslím, že potřebné tempo tomu chybělo. Vykreslení postav bylo mistrně provedeno, avšak chyběl tomu takový ten „šmrnc“, který by všechno posunul na vyšší úroveň. Co se týče hudební složky, o kterou se staral světoznámý skladatel Hans Zimmer, tak je nutno podotknout, že je téměř nepostřehnutelná. Symfonické orchestry, které doprovázely Dark Knight nebo Dark Knight Resis tentokráte jenom tupě mlčí a je to škoda, protože právě epická hudba by tomu jenom prospěla. Pokud se jedná o vykročení nové série Man of Steel (konec tomu plně nasvědčoval) tak to nebylo tak špatné, jen si myslím, že nezáleží na tom, kolik zničíte za film mrakodrapů, kolik zabijete „nevinných“ civilistů, ale důležité je jak film podáte. Man of Steel je předkládán jako film, který chce určovat nový směr ve vývoji „supermana“, vytváří nový naratologický pramen, který (v to doufám) chce dále rozvíjet. Jen musíme věřit, že se to nezvrhne v typické „musíš mě zachránit do 8 večer nebo mě nějakej šílenec oddělá a nádavkem zničí celej svět“. Určitě se však shodneme, že se jedná o nejlepší film z celé série filmů o Clarku Kentovi, jen mu k dokonalosti chybí kousek, kousíček toho tajného prášku, který tzv. urve koule. Tak třeba příště. 

Moje vlastní hodnocení: 70%

White House Down

Během necelých tří měsíců nám byly předloženy dva téměř totožné filmy Olympus has Fallen (dále jen OHF) a White House Down (dále jen WHD), dneska se chci zaměřit na ten druhý zmíněný. Přesto mě napadlo, že bych pro začátek udělal takový menší srovnávací pokus, abychom si vlastně hned na začátku vysvětlili, v čem se liší. V obou snímcích je napaden Bílý dům, v obou snímcích ho obsadí teroristé, co se týče OHF tak ten zobrazuje dobytí sídla Prezidenta USA poněkud drastičtější a nám se tak zdá, že to opravdu není jenom tak. White House Down, tento problém zdaleka neřeší a předkládá nám tezi, že k obsazení „nejbezpečnějšího domu světa“ (cituji z filmu) vám stačí pár ostrých chlapíků, šáhlého hackera a k tomu všemu musíte získat někoho z ochranky samotného Prezidenta, nejlépe ředitele. Oba dva filmy využívají protagonistu, který je odepsán, jak tajnou službou, policí tak i rodinou. V každém z „děl“ je Bílý dům rozstřílen či vypálen na maděru.

To by asi pro představu stačilo a teď zpátky k WHD, sám bych ho asi neoznačil za akční film, možná až v druhé polovině, protože ta první je příšerně a zbytečně zdlouhavá. Snaží se vytvořit jakousi citovou vazbu mezi divákem a hlavním hrdinou pomocí velice podbízivých emočních scén, které přímo vyskakují z plátna (nebo monitoru), všechny tyto snahy jsou tak notoricky známé, že stejně čekáme, kdy „to konečně začne“. Smůla opravdu je, že na pořádnou akční scénu si počkáme pekelně dlouho. Tatum jen tak pobíhá po Bílém domu a hledá svoji dceru a přitom jen „aby se neřeklo“ zachraňuje Prezidenta. Co se však upřít nedá je herecká souhra těchto dvou pánů. Foxx s vážnou tváří a přátelským chování předvádí jednoho z nejlepších prezidentů akční filmové historie. Bohužel jeho seriozní pohled shazují zbytečné pokusy scénáristy o teatrální složku. Vůbec nechápu proč, sice se zasmějete, ale pak si uvědomujete, „co to tu sakra dělá?“.

Neohrožený hrdina, jako záruka úspěchu, to už neplatí. Chceme hrdinu s lidskou stránkou, se strachem takovým, jaký máme my. To se autor snaží nahradit záchranou dcery, ale spíše nám připadá, že mladá dívka se o sebe postará lépe, než Tatum a Foxx dohromady. Příjde mi, že film byl složen z několika stěžejních scén, které měli být fakt „cool“ a zbytek měl být vatou. Jenže z „cool“ scén se staly průměrné záběry a z vaty drobenka.

Mezi tím v Pentagonu mění závratnou rychlostí prezidenty, protože si nikdo není jistý, jestli to Jamie přežije. Film se snaží být letním „trhákem“. Přijde mi, že se snaží napodobovat známou sérii Good day to die hard, jinak si to neumím vysvětlit. Pokud to však má být žánrově akční film, tak akce chybí. Chybí i potřebné navození atmosféry strachu a sklíčenosti postav. Divák by se měl o svého protagonistu strachovat každou milivteřinu, vlastním zrak zabraňovat kulkám, aby ho trefily. To tady bohužel nevyšlo. Samozřejmě, že si můžeme několikrát prohlédnout Washington D. C. z ptačí perspektivy a obdivovat tak „strachující se“ davy před Bílým domem, ale to je na dvouhodinový film, poněkud málo, co myslíte?

Pokud bychom se snažili najít v tomto filmu nějaký hlubší smysl, něco jako mé oblíbené „druhou cestu“ tak vás asi zklamu, hledal jsem dlouho, ale nic jsem nenašel. Foxx se neustále mračí a Tatum se strachuje o svoji dceru. Zas, ale úplná ztráta času to není, dozvíme se, že JFK opravdu měl něco s Merilyn, zjistíme kolik pokojů a krbů má Bílý dům. Film se snaží zalíbit celkovému spektru publika, až se všem postupně ztratí a vyšumí tak jaksi do neznáma. Otázka čím to je pro mě celkem bezpředmětnou, námět terorismu a Prezidenta USA jsme tu měli už bilionkrát, pokud od toho mainstreamová produkce však neupustí, budou tyto filmy čím dál více prodělečné, ať je budou lákat sebevětší hvězdy. Hereckého umu obou dvou hlavních aktérů je škoda Foxxe známe jako „Djanga“ bez „D“, ale Tatum (aspoň podle mě) má velký potenciál jak pro akční tak vážnější projekty (možno vidět v Public Enemies). Film má chybu v tom, že nemá sám určeno pro koho vlastně je, děj tak nějak balancuje nad hladinou, ale právě naopak většinou se potápí. Smutně musím konstatovat, že White House Down spadá do „béčkové“ ligy a ještě bude muset zabodovat, aby celkově nesestoupil. 

Moje vlastní hodnocení: 60%

Spring Breakers

Pokud rádi sledujete holky v Bikinách a se samopalem v ruce není nic lepšího, než si pustit tohle "zajímavé" dílo. Pokud, ale očekáváte, že si tímhle zpříjemníte večer s babičkou, tak to asi nebude ta nešťastnější volba. Už dlouho jsem chtěl zajet na Floridu, postřílet tam pár lidí a při tom se na to všechno dívat v naprosto nesmyslně přepáleném filtru. Zní to jako jeden z mnoha filmových omylů letošního půl roku (nic však nepředčí Movie 43), ona to tak je taková slátanina smysl nedávajících obrazů, polonahých dívek se zbraněmi a k tomu všemu Franco, který asi během 2 minut zopakuje větu „Look at my shits“ 12x. Takže proč bychom měli film vidět? Nejedná se o tradiční kasový trhák, ani žádnou mladistvou crazy komedii na styl Prci, prci, prcičky. Vlastě Spring Breakers se vyhýbají všem žánrovým zařazením (ten, kdo se o to snaží je ignorantský barbar), jedná se o artový kousek, který můžete zvládnout jen za pomoci tak dvou až tří gramů koksu.

Řekl jsem si, že vás nebudu ani seznamovat s dějem, on obsah uvedený u filmu je spíše jen takovým produkčním žvástem, taková poslední snaha přilákat aspoň někoho do kina. Sledujeme čtveřici mladých dívek, které chtějí na prázdniny vypadnout z města, ale nemají „cash“ tudíž vykradou nějaký fast-food. Celou loupež však sledujeme s pozice řidičky, díváme se tedy tak trochu odtažitěji na účastnice loupeže a pomalu si začínáme vytvářet hranice mezi jednotlivými postavami. Absurdní děj, který víc a víc přidává na naprosto nepravděpodobných okolnostech, se stále stejně chová, jako by vše bylo v pořádku. Bezkonkurenčně podporuje násilí a ukazuje zkaženost a s lehkostí nám předkládá obraz tvrdé reality. AntiUSA aktivisti by mohli namítat, že to je prostě „Amerika“ ne to je svět! Bez jakéhokoliv soucitu kope do stanovených pravidel vyprávění (postavy nemají cíl, nemají překážku, nemají sen) Tvůrce se snaží přiblížit a znázornit myšlení mladého člověka, který nemá žádné zkušenosti. Přece jenom hrdiny jsou dívky, které studují vysokou (teda aspoň si to myslím). Na začátku jsem mluvil o nesmyslně barevných filtrech, které jsou použity snad po 90% filmového času. Proč? Barevnost nám dává představu, jak film vidí postavy, ony nevidí svět jako špatné místo, naopak vnímají svoje okolí jako velké množství příležitostí, jak se bavit a když k tomu pozabíjíme pár lidí, tak proč ne? Postupně všechny dívky odjíždějí z Floridy, zde už filtru není použito, vysvětluji si to jako „probuzení“ postav pochopí, jak svět vypadá, co se v něm děje a jak běží. Nyní už není barevný a plný ideálů, ale šedý, chladný, přesně jako okna autobusu, kterým ony odjíždějí.

Utíkáme od vlastního světa pryč, vybíráme si jiná místa a chceme poznávat nové lidi, chceme zkoušet nové věci. Chceme se bavit, chceme pít, brát drogy, mít sex a proč? Ze začátku je všechno fajn všechno se zdá zalité barvami, přesně jako realita našich hrdinek, postupem času nabírají věci jiný spád. Vše se začíná měnit a my přicházíme na to, že svět, před kterým jsme utekli, nás dohonil nebo tu byl stále a my ho jen nechtěli vidět. Opět se tedy vracíme zpátky a doufáme, že ten náš svět je lepší a bezpečnější, než ten, který jsme zažili jinde.  

Je to snímek plný absurdit a nesmyslných náhod (všemu tomu kraluje konečná „střílečka“). Diváka nechává napospas pochybám, půlka těch co film pustili, odešla, ta druhá si ho zamilovala. Jak znovu zdůrazňuji, není to výdělečný film, jen se snaží přednést vlastní pohled na společnost, uvádí dva břehy naivní představ/chladné a trpké procitnutí. Nedělám na film nějakou reklamu, vůbec ne, jen se opět snažím o nastínění další cesty k chápání filmového vyprávění. Pokud si stále myslíte, že je Spring Breakers tím pravým pro váš večer, tak se vřele bavte. Občas není špatné utéct do světa bez pravidel, šíleností a nekontrolovatelné vizuální genialitě.

Moje vlastní hodnocení: 70%

Revival

Po nevyváženém a místy sám sebe hledajícím Perfect days se asi Alice Nellis předlouho zamyslela a pak přišla s Revival. Zatímco její předešlý snímek těžil z pár vtipů, hereckého odhodlání Sokola a zápletce „aby se neřeklo“ tak film o legendární kapele Smoke, která za těžkých dob nahrazovala Čechoslovákům Beatles a Rolling Stones, je poněkud sebejistou a naprosto fungující komedii, která (ač spousta recenzentů a rádoby hodnotitelů snaží chytře namluvit, že opak je pravdou) není jenom komedii samo o sobě. Dneska bych nechtěl hodnotit herecké výkony či dramaturgickou složku, proč? Jména v titulcích zaručují jasnou kvalitu a dramaturgie funguje bezkonkurenčně (v kině nikdo nezíval, ani neodešel). Jak tedy snímek funguje? Možná se pro některé tváří jako komedií o partě zestárlých šílenců, co řvou do mikrofonu, dělají si srandu ze slepého nebo řeší mezigenerační problémy. Omyl, jak je tady na blogu zvykem podíváme se na to z té druhé (odvrácené) stránky.

Použil bych pro začátek film Babí léto, všichni snad znáte (nebo jste slyšeli) o tomto dalo by se říct legendárním snímku „o umírání s humorem“. Samozřejmě je nebudu nijak srovnávat, to by ani nešlo. Každý film je individualitou samo o sobě a každé dílo vzniká za jiným účelem a za rozdílných podmínek a v jiné době. Zpátky tedy k Revival, jak film působil na mě? Jako snaha zachránit sebe sama před zapomenutím. Každý se snažíme vytvořit na tomto světě nějaký odkaz, ať je to založení rodiny nebo postavení mrakodrapu. Právě tato „záchrana vlastní existence“ je jedním (podle mě) z hlavních cílů všech postav. I takovému letošnímu překvapení jako je Revival se nevyhnula typická klišé, jako neustálý střet mladší a starší generaci, či nevěrná manželka. Díváme se na snímek jako na komedii, ale co leží za hranicí vtipu samotného? Možná, že právě za smrští vtipů a nadsázky se skrývá strach postav ze smrti, zapomenutí, ale hlavně také toho, že byli oni jako lidé, neužiteční.

Samotné téma filmu je také naprosto jednoduché, využité už tisíckrát. Staříci si chtějí ještě něco užít, proplouvají filmem s lehkostí, arogancí a stařeckou moudrostí, která záhadně zmizela a nahradila ji dětinská šílenost, která je i v jistém ohledu inspirativní.

Jak, ale říkám, je mnoho cest, které můžeme hledat. Ony samotné tam možná ani nejsou, ale film přece není jenom médium, které předkládá jednolitý pohled, pokud však ano je na samotném divákovi, aby si vytvořil vlastní cestu. Neříkám, že Revival je film tohoto případu. Komediální složka není vůbec špatná, důležité je, že neztrácí tempo a netěží jenom z hluchých a sto let prosáklých vtipů, ale vytváří nové cesty a konečně využívá kvality českých herců. Základem je kvalitní scénář, který pokládá základy dobré a vkusné české komedie. Jakmile jsem viděl film Ve stínu, doufal jsem, že česká kinematografie nastupuje novou cestu, Revival to jenom potvrzuje. Řekl bych, že nejsme jenom národem Babovřesků a Kameňáků, Nellis dokazuje, že máme i na kvalitní zábavu s hlubší myšlenkou, kterou je většina líná hledat. Nesmíme však nikdy zapomenout na „hate“ a hlavně moje oblíbené „teenage“ znalce z ČSFD.cz, kluci zdravím vás. Revival, neboli návrat českého humoru. 

Moje vlastní hodnocení: 80%

World War Z

Šílený narkomanský úlet (Spring Breakers) jsem odložil na dýl a podívám se na čerstvý hit. V posledních několika letech se jakoby roztrhl pytel s všude pobíhajícími zombie. Ať už to byly filmy jako Zombieland, které spíše sázely na komediální složky a nijak se nezabývaly ne méně důležitou narací. Tak tu byly i seriálové hity a nejznámějším je samozřejmě Walking death, ale v každém počinu, kdy se zombie objevily, byly brány jako holý fakt, nikdo se neptal proč a jak nebo kdy. Prostě to tak bylo. Jestli jste World War Z viděli, možná si říkáte v čem je tak jedinečný? V čem se liší od ostatních blockbusterů, které nás letos ještě čekají. Vlastně není ani tak trochu zajímavým po stránce děje, svět přepadne epidemie zombie a všichni "hroooozně" křičí a utíkají. Nebyl by to Hollywood, aby se to hlavní nestalo na zacpané ulici plné žlutých taxíků. A samozřejmě nesmí chybět "velký" hrdina, který ví "jak na to". Postava Brada Pitta je typickým "spasitelem" vyšetřovatel OSN, který byl v Kosovu, Iráku, Jugoslávii a kdo ví kde ještě, se nakonec v akci krčí za ostatními a běží, seč mu nohy stačí. Po stránce inspirativní či motivační je tenhle film propadákem, postavu berete, ale že byste ji nějak "žrali" to asi ne. Není to chyba Brada, naopak ten s vyšším věkem hraje líp a líp, bohužel ani on nedokáže, aby na něm stál celý film. 

Pokud máte strach, že by se je jednalo o nervy drásající horor, není to tak. Film si spíše první třetinu rozmýšlí, co bude dělat. Nakonec začíná cesta Pana Williho "Brada" Foga kolem světa za pár dní stihneme prolítnout Jižní Koreou, Izraelem a nakonec spadneme někde v Anglii. Jak tedy film působí. Širokoúhlé záběry používá pro zvýraznění hrůzy a znázornění ničivého koloběhu invaze. Ztráty se nepočítají na tisíce či miliony, ale na celá města. Naopak záběry uprostřed běžícího davu spíše přibližují beznaději a zoufalost jednotlivce. Celkové zpracování, jakoby varovalo před něčím epickým, před celosvětovou katastrofou, kterou nikdo nebere vážně. Jedna z postav řekne zajímavou větu, cituji "Příroda nám nechává malinkaté drobečky a my je pak skládáme". Vypůjčil bych si tuto repliku pro lepší představu charakteristiky příběhu. Celý film jsme svědky nepatrné a celkem nepovšimnuté skládačky, která na konci přijde jako samozřejmost, nejsme to však my, kdo na to přišel, ale díky brilantním schopnostem scénáristy a bezvadnému vedení Marca Fostera se dokonale ztotožňujeme z tím, jak zachránit lidstvo. Konečná katarze sice naprosto chybí a možná nám to může i chvíli vadit, ale myslím si, že je to záměr, tak jako postavy na konci filmu teprve začínají svůj boj tak i my díky chybějícímu vyvrcholení máme pochopit jejich utrpení, ale zároveň obrovské odhodlání, které se v nich skýtá.

Řekl bych, že některé složky a formy filmu neodpovídají ani zaběhnutým standardům, naopak ostatní zase nečekaně překvapují. Samotné zombie už nejsou jenom bezduché vláčící se postavy, ale naprosto vizuálně věrohodné bytosti a za to patří maskám obrovská čest. Wolrd War Z působí (i na mě) jako celkem průměrný Hollywoodský "trhák", tak bych ho ale neoznačil. Využívá všechny klišé, to ano, ale vypouští zaběhnuté principy (postava se skoro nikam neposunuje, nemá žádný deadline, ani vedlejší postavy na tom nejsou slavně - buď se "přemění" nebo po chvíli zmizí, po celou dobu vlastně nevíme jak tohle skoční a zůstáváme tak v napětí společně s postavou, ale o ni samotnou se nebojíme, bojíme se o svět, o lidstvo jako takové) označil bych to jako "drobečkovou naraci" nebo "neúplnou naraci". Všechno tohle může působit jako chyba, jako vynechání zásadní aspektů, ignoraci. Možná, že to tak je a tvůrci tomu opravdu moc "nedali", já bych spíše navrhoval vidět World War Z jako typické americké klišé, které se snaží vydat se na jinou cestu vypravování. Chování postavy a hlavně způsob jejího zobrazování působí tak trochu evropsky, ale ne jako charaktery Bergmana či Godarda, spíše vzniká jakýsi patvar, který nemusí zaujmout každého a ten, kdo čeká zombie nakládačku, bude zklamaný.